Prague, here I come!

Tak je to tady, zítra v 8 ráno vyrazíme na letiště. Je to zvláštní jak rychle ten rok uběhl. Všichni mi říkali, že to půjde rychle. Já jim nevěřila. Ale ono to šlo rychle. Až směšně rychle.

S mojí host rodinou už jsem tak napůl rozloučená. Molly odjela na tábor už v neděli, takže s ní jsem se loučila v sobotu večer. Dostala ode mě pár dárečků, mimo jiné tričko z Prahy.

Dneska jsem předala dárky ostatním. Host rodičům jsem dala čokoládu, fotoknihu, pilník a magnet. Emily jsem dala zvoneček z Čech, tričko a tašku.

Největší radost udělala všem fotokniha s fotkami nás všech z celého roku a mým komentářem k tomu.


Taky jsem dokončovala balení, což mi dělalo větší problémy, než jsem si myslela. Nevím proč, ale jsem dost fixovaná na blbosti, které normální lidi bez problémů vyhodí-vstupenky z kina, plyšák z tomboly, nebo zničené žabky. Ne, že by mi tolik šlo o ty věci, ale vždy když se na ně podívám, něco mi připomínají, něco co jsem tady zažila. Takže jsem si při balení a vyhazování i pobrečela (hlavně vzteky). Trochu mě vyléčilo, když jsem se podívala na stránky letecké společnosti, kolik stojí nadváha-to jsem se znovu směle vrhla na vyhazování.

Hodně věcí jsem taky darovala hostsestrám-jako školní pomůcky, nebo šampóny, na které už nemám místo.

Jediné, co mi teď zbývá, je věřit, že vše dobře dopadne, jelikož mám dost zavazadel. Dvě na odbavení, jeden příruční kufr, který váží třikrát tolik, než by měl. Jelikož byl můj kufr těžkej, dala jsem do igelitky dva svetry, župan, mikinu a zimní kabát. Když mě budou honit, že mám moc věcí, prostě si to obleču na sebe- a budu za retarda-a odvezu to tak. Dost jsem se nervovala, ale od určité chvíle jsem to vzdala, nasadila pozitivní náladu a věřím, že všechno půjde podle plánu.

Teď večer jsme ještě měli poslední rozlučkovou večeři, mohla jsem si vybrat, kam půjdeme. Ani jsem to nemusela promýšlet a věděla jsem, že chci do Panery. Proč? Protože je úžasná, kdo zkusí, už nikdy nechce jinam. Rodinka mi koupila pumpkin muffin na cestu, protože všichni ví, jak je miluju.

Doufám, že se dostanu do postele aspoň kolem 1, ať spím aspoň těch 5 hodin.

Příště už napíšu z domova. Už se těším!


Jsem zvědavá, jak budu reagovat, až přijedu. Prý mají studenti větší kulturní šok, když se vrátí domů, než když odjeli do cizí země. Je to prý proto, že oni se za ten rok změnili-zestárli, dospěli, pochopili, jak se žije jinde, ujasnili si, co v životě chtějí dělat, zjistili, že věci můžou fungovat jinak (a mnohdy lépe) než u nich v domovině. Zatímco studenti se změnili, všechno doma zůstalo úplně stejné.

Dneska se mě můj hostdad ptal, jestli jsem ráda, že jsem jela. Řekla jsem, že ano, ale ve skutečnosti to zdaleka nevyjadřuje to, jak jsem vděčná a jak jsem ráda, že jsem tu mohla být. Jsem vděčná svým rodičům, že mi to umožnili a že mě podporovali. I když jsem si před rokem myslela, že v podstatě jediný smysl exchange programu je naučit se jazyk, dneska vím, že to není zdaleka jediný, ale hlavně to není ani to nejpodstatnější.

Podstatné totiž je, že jsem dokázala se postavit na vlastní nohy v úplně cizí zemi, kde jsem ze začátku moc nerozuměla, lidé tu mají jinou mentalitu a já tu byla bez jediného mě dosud známého člověka. Dneska už vím, že se můžu přestěhovat kamkoliv po světě a tam můžu začít a nemusím se bát, že to nezvládnu. Vím, že to nebude lehké-ani tento rok nebyl vždy jednoduchý. I já, která normálně pláče jen zřídka, jsem tu probrečela pár kapesníků. Úžasné na tom ale bylo, že když jsem se dokázala přes problém přenést-třeba, že ve škole nikoho neznám-na konci jsem byla jenom silnější.

Ještě před odjezdem nám naše exchange organizace řekla, že už nikdy nebudeme vidět svět stejně. To je svatá pravda. Tento rok jsem se naučila, že věci můžou fungovat i jinak než jsem zvyklá, a že jenom proto, že jsou odlišné, nemusí být nutně špatné. Naučila jsem se trpělivosti a respektovat druhé. Tedy lekci, která se mi bude hodit celý život.

Jak jsem na tom s balením

Abych tak řekla jedním slovem-bledě :D Ne, to je přehnané, ale je to samosebou těžké.

Jeden kufr jsem už poslala s našima domů, takže se mi trochu ulevilo.

Z kufrů, co beru s sebou já, už mám jeden sbalený. Tento extra kufr jsem získala tak, že mi ho dala moje YFU rep, abych si nemusela kupovat další. Jeho nevýhoda je, že je to takový ten loďák, 40 let starý a sám o sobě má asi 5 kilo (což když to má mít 23 kg celkově, je dost).

Tenhle kufr jsem nacpala knížkami a oblečením. Oblečení jsem balila tak, že jsem si koupila takové ty pytle, kterým vysajete vzduch vysavačem a tím pádem se zmenší objem a pokud máte jako já starý smradlavý kufr, oblečení Vám nenačuchne.

Takže mám v podstatě jeden volný kufr a jeden příruční, kam musím dobalit zbytek-zbytek oblečení, všechny boty, dárky, a různé jiné krámy, které jsem si koupila a odmítám bez nich Ameriku opustit-jako plakát letadla, nebo falešnou havajskou poznávací značku a tak.

Čeho se děsím, že budu muset spoustu věcí vyházet. Už se tak i stalo-vyhazovala jsem hlavně školní pomůcky jako staré sešity a pracovní listy, i když s těžkým srdcem-takové úsilí mě to stálo! No ale co s tím, že.

No, jestli to někdy v životě zabalím, dám vědět, teď se jdu vrátit k balení.

Řeším ještě další problém (teda řeším spoustu dalších problémů, ale tenhle s tím souvisí): Co mám koupit rodině jako rozlučkový dárek??

Květen

Celý květen jsem psaní zanedbávala, takže sem dám přehled toho, co se stalo. Některé kratší události popíšu tady rovnou, jiné si zaslouží vlastní článek.


4. května jsem měla zkoušku z AP Calculusu. Nevím, jestli jsem někdy vysvětlovala podstatu AP tříd, tak jenom v rychlosti. Jejich původní myšlenka je, že si vezmete těžkou třídu už na střední škole a na závěr roku Vás čeká zkouška. Podle toho jak se Vám povede, dostanete kredity, a ty pak můžete použít na Americké univerzitě a získáte tak univerzitní kredity (tu danou třídu už si nemusíte vzít znovu na vysoké). Aby to dávalo ještě větší smysl: Když v Americe studujete na college, první dva roky ani nemusíte pořádně vědět, co chcete dělat. Teda respektive trochu byste jasno mít měli, ale můžete názor změnit, protože si berete všeobecné třídy. Třeba moje host sestra studuje na univerzitě na zdravotní sestru, ale i ona si musí vzít předměty jako ekonomiku, výtvarné umění a tak. AP předmětů je tedy hrozná spousta, od Španělské literatury až po Digitální fotografii, je jenom na škole, které předměty bude vyučovat. Já jsem tento rok chodila ještě do AP Composition (psaní esejů na knížky, co jsme přečetli) a AP American Government (jenom druhý semestr). Z těchto dvou předmětů jsem zkoušky nedělala, ale z matiky ano.

Asi týden před zkouškou nás učitelka začala připravovat, já propadla depresi. Samotná zkouška byla samosebou těžká, ale Mrs Sands mě uklidnila, že se to neskóruje na body, ale porovnává se to s tím, jak dopadli ostatní. Takže jestli je příklad, který nespočítal nikdo po celých státech, co se ta zkouška bere, tak to že sem ho nespočítala já, nesníží mé skóre. Na naší škole je tradice (nevím jak ojedinělá, možná je to všude), že nás učitel musí po zkoušce nakrmit. Mrs. Sands nám přinesla pizzu, měla to namyšleno tak, že každý bude mít půlku pizzy. Samosebou někdo měl jeden malý trojúhelníček (já) a někdo zdlábl pizzy dvě, odvojávající se na to, že ho ta zkouška hrozně duševně vyčerpala.


6. května bylo School Assembly, tedy něco jako školní shromáždění. Řeknu Vám-já vím, proč tyhlety akce nesnáším, vždycky Vám to sníží sebevědomí. Předávali se ceny, hlavně za dobrovolnické hodiny. Umíte si představit, že někteří senioři za 4 roky nasloužili 1000 dobrovolnických hodin. Musela jsem se zamyslet, kolik jsem toho nasloužila já a hned jsem se cítila špatně. Oni servis komunitě prostě vnímají jako společenskou zodpovědnost a to je podle mě dobře. Dokonce škola Vás nepustíé do dalšího ročníku pokud nemáte určité množství dobrovolnických hodin. Ty hodiny můžete odsloužit různými způsoby-můžete pomáhat v komunitním centru, postiženým, v nemocnici, v místním muzeu, svému kostelu, škole… Ale všechno je to neplacené. To by podle mě měli zavést i u nás, nikomu to neuškodí, pomůže se tím společnosti a posílí to charakter.

Večer jsme pak šli s holkama ven, pomatuju si to hlavně proto, že jsme viděli film „Something Borrowed“, což byl jeden s nejhorších filmů, kterej sem tu viděla.


7. května jsme s kamarády ze školy šli na baseballový zápas. Šli jsme se podívat na zápas týmu Cardinals, kteří jsou jedni z nejlepších ve Státech a v St. Louis mají obrovský stadion (kolem 40 000 lidí se tam vejde). Zápas jsem moc nechápala, ale ta atmosféra byla skvělá. Všichni nosili červené věci nebo věci s logem „Cardinals“, fandili týmu, v přestávkách pouštěli hudbu, samosebou tam byla „kiss cam“.









S holkama, v pozadí si všimněte oblouku



Po zápase oficiálním, který „naši“ Cardinals prohráli, následoval zápas naší škole proti jiné škole z okolí. Ten jsme samosebou taky prohráli.

13. května byl školní piknik. Nikdo se neučil, ráno jsme do školy dorazili na 9 a potom jsme hned šli do Parku, kde na nás čekali jídlo a atrakce typu –nafukovací ring, tetovací salón (samosebou jen dočasná tetování), válka s vodními balonky, badminton, a moje nejoblíbenější-házení dortů po učitelech. To se někteří učitelé nabídli, potom byla na školním shromážděním dražba a kdo si učitele vydražil, měl možnost si po něm 3krát hodin šlehačkovým dortem. Peníze potom šli na dobročinné účely. Bylo vtipné pozorovat, jak si nikdo chtěl koupit ty milé učitele a naopak za ředitele dal kdosi 200(!) dolarů.

Já v ringu s Kathryn



Učitelka španělštiny to chudák schytala



Já s ředitelem



I ředitel to schytal



S holkama, ale na téhle fotce je zajímavé to, co drží Grace, tedy naší ročenku. Ano, takhle vypadá



Park, kde se to konalo




Po pikniku jsem se ještě stavila do školy a protože tam nikdo nebyl, udělala jsem pár fotek.

Školní vestibul



Naše obstarožní umyvadlo na holčičích záchodech



Chodba vedoucí k třídě Mrs. Klaus, moje skříňka je na levo.



Moje skříňka



Schodiště



Tělocvična



16. května mi přijeli moji rodiče a malí sourozenci. Tady je fotka z toho, jak se na mě vrhli, když mě poprvé po roce uviděli.



17. května jsem složila svoji poslední zkoušku z AP Government. Ten den jsme ještě oběhla všechny učitele, rozdala jim malé zvonečky z Čech jako dárečky a děkovné přání, ještě jim individuálně poděkovala za jejich podporu, pak jsme se pozobjímali, s některými dojmuli, jak si budeme chybět a bylo to.

19. a 20. byla mše a graduace, to si ale zaslouží samostatný článek.

22. května měla kamarádka Grace graduační párty. Bylo to ve velkém, živá kapela, spoustu jídla a lidí (nejenom spolužáků, ale i její rodina). Měla výborné cupcaky (muffiny s vrchní čokoládovou vrstvou a zdobením). Já jsem jí donesla bonboniéru a přání, ale ostatní spolužáci nedonesli nic. Její příbuzní buď donesli dárek a nebo-to bylo častější-šek s větší či menší částkou. Co se mi na tom líbilo: 1) Tradice udělat graduační párty pro rodinu a kamarády, tu tedy chci mít taky. 2) Kdekoliv někam dete, buď na oslavu nebo třeba na graduační párty a donesete dárek, vždycky jsme potom dostala poštou děkovné přáníčko. Možná se to dělá i jinak, ale co sem takhle byla na oslavách, nikdy si oslavenec dárky nerozdělal rovnou, ale počkal až všichni odejdou (takže jste ho samosebou museli podepsat, aby bylo jasné, od koho je). Dostala jsem potom ještě spoustu pozvánek na párty, jenže jsem ty následující dva týdny(a hlavně víkendy), kdy se to většinou konalo, byla odjetá, takže jsem to prošvihla :( No nic, zase jsem viděla kus Ameriky.

27. května jsme se potom vydali s rodiči na malou cestu Amerikou.

V mezičase ještě před tím, než jsme odjeli, jsme ještě prolezli snad celé St. Louis, všechny jeho muzea, zažili jsme si tornádo, ale o tom až příště.

Seriály vs. Realita

Na začátek musím dodat, že tento článek je směsice myšlenek postrádající společné téma, ale je to vlastně několik poznatků o tom, jak vidím Ameriku.

Když jsem dneska s mojí host sestrou shlédla pár dílů seriálu „Dirty Little Liars“, vzpomněla jsem si na něco, nad čím už jsem přemýšlela před tím, tedy jestli je život v Americe stejný jako ho vidíme v seriálech. A odpověď? Je a není.

Když jsem před rokem sledovala seriál Zoufalé Manželky (ne, nebudu se obhajovat), myslela jsem si, jak všechny nejsou bohaté. Pravda je, že až na výjimku Gabi, která by tu asi byla považována za bohatou, ty ostatní je prostě jenom obyčejná střední třída. Ač se nám to třeba zdá neuvěřitelné, věci jako koupelna ke každému pokoji, klimatizace, či auto pro každého člena domácnosti (včetně dětí 16 a výš) tady prostě není považováno za luxus, jsou to nezbytnosti.

Vzhledem k tomu, že platy jsou mnohonásobně větší a většina věcí mnohonásobně levnější, životní standart je tu prostě lepší. Věci jako oblečení, elektronika, benzín, auta jsou levnější. Co je dražší je zdravotní péče (ano musí platit více než 30 korun u doktora, na všechno je tu spoluúčast, jejíž výše se liší podle typu pojištění, které si platíte), vzdělaní (rok na státní, nijak výborné univerzitě přijde na 15 000 dolarů, pokud byste chtěli soukromou a vyhlášenou univerzitu, připravte se i na 50 000 dolarů).

Lidé se tu ale mají všeobecně lépe, standart střední třídy je vyšší v Americe než u nás. Pravda, když jste příslušníci střední třídy, vláda Vám nic nedá. O nějakém porodném či pastelkovném, popř. příspěvky na děti-o tom si můžete nechat zdát. (Teď nepočítám odpisy na daních, to tu lidi samozřejmě dělají).

Co tu je ale podle mě na rozhodně lepší úrovni, je péče o chudé. Sice Vám asi nikdo nevyplácí příspěvky v nezaměstnanosti i několik let, stát Vám zaplatí zdravotní péči a dá Vám důchod (střední třída ostrouhá, ta co si na důchod nenašetří za produktivního věku, to v podstatě nemají). Ale hlavně-funguje tu něco, čemu se říká společenská zodpovědnost-lidé platí velké částky na charitu a pomoc ostatní, nosí konzervy na sběrná místa, odkud se jídlo předistribuje chudým, svému kostelu dávají i 10% svého platu, velkou roli tu hraje dobrovolnictví.




Když jsem se zmínila o tom levnějším oblečení. Výběr mnohonásobně lepší a ceny někdy až směšné. Když sem poprvé přijedete a uvidíte značky, které jsou u nás všeobecně považovány za ty „lepší“, a tady jsou za úplně normální ceny, které si může dovolit každý, nemůžete uvěřit svým očím. Dám příklad. Řekněme, že u nás můžeme považovat za takovou značku, která je relativně dostupná pro všechny -HM. Tak tady jsou na podobné úrovni značky jako GAP (pokud je to outlet nebo je oblečení ve slevě, je to o hodně levnější než HM). Na trochu vyšší úrovni jsou potom třeba Ralph Lauren či Tommy Hilfiger, kteří sice jsou dražší, když jdete do obchodu a kupujete za plnou cenu (ale pořád o hodně levnější než v Čechách, kde jsou považovány za vrchol luxusu a podle toho vypadajíi ceny-pánské tričko za 1600), ale když víte kam jít (outlet nebo jeden ze řetězců, které skupují designové věci z loňských kolekcí a potom je prodávají s pořádnou slevou), můžete úplně stejné tričko pořídit za 20 dolarů. Nebo u nás tak oblíbené značky jako Converse (ne, kecky nestojí 1200, ale 36$, ve slevě i 29$), Roxy (koupila jsem si plavky za 29$, na českém eshopu jsem je našla za 1600 a ještě se tvářily, jakou na to nedávají slevu).

Abych se vrátila k seriálům, i když se leckdy může zdát, že když v jistých teen seriálech nosí „značkové oblečení“ a tím pádem se může zdát, že jsou nechutně bohaté (cokoliv to znamená), nemusí to tak být, ty „lepší“ věci si tu může dovolit i střední třída.

Abychom se ale vrátily od amerických seriálů typu Pretty Little Liars či Glee k realitě-NE, opravdu všechny holky nenosí denně do školy podpatky a dělají se s hodinovým líčením. Nechci mluvit za celou Ameriku, možná je to v Californii nebo v jiných místech jiné, ale v oblasti kde jsem já holky spíše preferují ležerní módu, nedělá jim problémy jít do školy v teplákách či pyžamu, většinou se nemalují, takže se jich po ránu i leknete a nikdo to neřeší. (Ale i kdybyste přišli v minisukni či podpadkách, je to taky každému jedno.) (Pozn. která sem nepatří: na některých školách můžou mít „dress code“ což buď znamená, že se nosí uniforma, jako to bylo na mojí škole, nebo to třeba omezí na to, že musíte mít zakrytá ramena a kolena).

Když už jsme u středních škol, musím zmínit „kult roztleskávaček“. Určitě víte, o čem mluvím, hlavní roztleskávačka je v seriálech ztvárněná jako ta nejkrásnější, nejoblíbenější a nejzákeřnější holka na škole a ostatní roztleskávačky jsou taky pohádkově krásné s perfektním tělem (Jako protiklad krásnému, svalnatému, úplně tupému kapitánovi Amerického fotbalu, s kterým hlavní roztleskávačka pravděpodobně chodí.)

Jelikož takovou představu nám Americký seriálový a filmový průmysl vnucuje, i já jsem si myslela, že to tak bude. Když jsem pak viděla tlusté roztleskávačky v upnutém trikotu, málem jsem to nerozdýchala. Zkrátka tohle je vyhnáno dost do extrému. Třeba na naší škole se roztleskávačkám ostatní spíš smáli a byly považovány za ty méně chytré.

Co ještě můžete vidět ve filmech a seriálech, že lidi často jedí někde v restauraci/fastfoodu a neustále v ruce drží kelímek od kupovaného kafe (nejlépe Starbucks).

Zatímco u nás se většinou jde někam na večeři kvůli nějaké příležitosti (ať už je to návštěva maminky nebo oslava), tady se chodí třeba jen proto, že se nechce nikomu vařit, nebo doma není žádné jídlo. Nebo to může být rituál, že určité den v týdnu se vždy jde do restaurace.

A na oběd se zajde do nějaké sendvičárny jako Jimmy Johnes nebo Subway, popř. do mé milované Panery (tomu nejúžasnějšímu fastfoodu pod sluncem-saláty, polévky, evropský chleba, sendviče se zeleninou, výborné kafe, sladké pečivo).

Náhodný fakt: Víte, kdo je nejrozšířenější fastfood na světě??? Není to starý McDonals, ale Subways! (Kdo by o byl řekl)
Co se týká řetězců s kafem, tak nejrozšířenější je Starbucks, rozšířený je i Dunkin‘ Donuts. Kafe je relativně levnější, tuším, že malé kafe stojí u Starbucks kolem 3 dolarů, což je pro Američany levné a pokud se nepletu je to i levnější než kolik stojí Starbucks kafe u nás.
Já osobně preferuji Paneru (obzvláště jejich caffe latte, popř verzi pumpkin caffe latte). Je levnější a prostě dokonalé!

Když už jsme u kafe, musím zmínit McDonalds. Ač u nás je u „Meka“ latte dobré, tady je tak hnusné, že se vám z toho chce brečet a máte pocit, že ten dolar sedmdesát, který jste za to zaplatili, byl nejpromrhanější dolar vašeho života.

Já končím a jdu si pustit pár dílů „Pretty Little Liars“ a pak napíšu, jaké další rozdíly mezi Seriály/Realitou popř. Amerikou/ČR jsem postřehla.

Hokej

Už jsem tu zase dlouho nepsala, jak tak koukám. Dneska jsem příšerně unavená a minulý týden se toho stalo hodně, takže to zkrátím jen na zprávu, co o mistrovství světa v hokeji ví Američané. Odpověď: Vůbec nic, ani neví, že nějaké je. Dneska jsem se tím, že jsme porazili Američany chlubila asi dvaceti lidem. Z toho 19 o nějakém mistrovství ani neměli páru. Jeden člověk věděl, že to probíhá a že je Kanada porazila, ale vůbec nevěděl, že je to „v nějakém Slovensku“. (A toto věděl jenom proto, že je hokejový nadšenec). Teď jsem se koukala na CNN a zprávu o tom, že Češi USA porazili jsem tam ani nenašla (natož nějaká první strana..)

Vzpomněla jsem si na situaci před pár lety, kdy u nás ve škole v hodině dějepisu se všichni pustili do učitele, když prohlásil, že ve světě vůbec nikoho nějaký český hokejový tým nezajímá. Všichni mu tvrdili, že ten přeci zajímá všechny… HaHa.

Taky jsem někde četla, že nějaký Čech byl v Americe a prý tam všichni znají Jágra. Ehm.. Za celý rok jsem potkala jednoho jediného člověka, který měl o tom jméně ponětí, ale tvrdil mi, že Jágr je z Jugoslávie…

I když to možná vyznívá jako kritika, tak to není. Upřímně… Kdybych se Vás zeptala, jaký je národní sport v Srbsku, nebo i na hlavní město, ví to někdo z Vás? Je to země počtem obyvatel srovnatelná s tou naší, z pohledu Ameriky jsme skoro vedle sebe… A když tyhle věci nevíme my, o zemi blízko nás, proč by o nás měli vědět v Americe, tisíce kilometrů daleko?

Tím vším jsem chtěla poukázat na to, že z nás ve světě nejsou hotoví, jak si někteří myslí a máme před sebou ještě hodně práce si vybudovat dobré jméno (čemuž někteří nejmenovaní jedinci, co jsou tu prezidentem moc nepomáhají).

A Američany hokej prostě tak nebere… Mají NHL, ale ta lidi zas tak netrápí. Tady to žije baseballem, amerických fotbalem a basketballem.

Když mluvíme o baseballu… v sobotu jsem byla na dvou zápasech, skvělej zážitek, musím to sem někdy napsat.

Prom

Jsem ztahaná jako pes, ale musím sem napsat ještě dneska, jelikož bych to pak odkládala a kdoví jestli bych se k tomu dostala.

Pro většinu holek je tu prom obrovská událost. Jsou schopny za šaty utratit i 1000 dolarů, své účesy si chodí nechat dělat ke kadeřnici, dají si nastříkat opálení a samosebou manikúra. Dokonce se spolčují a snaží se vehementně zhubnou do šatů, aby byli dokonalé. Někdy si objednávají limuzínu a podobné srandy (jako „party busy“), ale to se na našem plese nedělalo. Samotné plesy mají různá témata a podle toho by se měli hlavně holky obléci. Na rozdíl od jiných plesů jako homecoming, je prom více formálnější a většinou na ní můžou jen junioři a senioři.

Já jsem celou přípravu nijak nehrotila, Emily mi udělala vlasy, pak jsem se rychle namalovala a udělali jsme pár fotek.

U Klavíru


Detail vlasů


Pak už jsme vyrazili na cestu. Sál byl vyzdobený moc hezky, naše téma bylo „Fire and Ice“. Měli jsme ledovou sochu s tímto nápisem.



Stoly měly červený průsvitný obrus, na stole byly rozsypány malé krystalky, jmenovky byly jakože ve tvaru krystalu. Kolem byli závěsy ve tvaru červených a bílých krystalů.



U našeho stolu jsme seděli asi sedm holek a dva kluci, třeba u vedlejšího to bylo naopak, mnohem více kluků a asi jedna holka. Takže nějaký zvaní tu nikdo nehrotil, dvojice šli spolu jenom když to byl opravdu pár.

Ještě před večeří jsme se vyfotily. Všimněte si toho, že nejsem ta nejbledější (historický okamžik!, normálně jsem já ta bledá) a dokonce vypadám i opáleně (Evino to koukáš, co??? ):D



Ještě před večeří jsme si mohli dát ovoce namočené v čokoládě, ale bylo to trošku nevymyšlené, jahody byli namočené i se stopkou, takže když jste jí chtěli sundat, měli jste čokoládu všude, k tomu jsme to ani nemohli jít příbory, ale jenom párátkem…. No takže jsem si samozřejmě zasvinila šaty hned po 10 minutách tam.

Jídlo bylo ve formě švédských stolů, byl steak, brambory, těstoviny a césar salad. Měla jsem hlad, ale i tak mi to chutnalo. U večeře se mě ostatní u stolu ptali, jak vypadají naše plesy. Když jsem jim řekla, že tam můžeme pít alkohol, byly s toho úplně odvázaný :D Když jsem ještě dodala, že pijou i učitelé, to už na ně bylo moc. Někdo taky nyvrhl, že by měli jet do Evropy. Já jim řekla, ať přijedou do Prahy, že jím to ukážu. Jedna děvčice všechny pobavila tím, že se mě zeptala, co je to Praha. Chudák, ty jí pak dali :D

Po večeři se setmělo a začalo se „tancovat“. Bylo to hrozně vtipný sledovat, jelikož několik holek mělo takové ty obrovské šaty, metr a půl v průměru sukně, ty se na parketě divoce natřásali a smetli všechny okolo při každém prudším pohybu.

Tady je taneční parket, když tam ještě skoro nikdo nebyl.



My jsme se v mezičase vyfotili, potom jsme jen tak seděli a povídali si.



Kdyby Vám bylo divné, proč máme skoro všechny modré šaty, tak je to kvůli tématu. Mě by to teda bylo vcelku jedno, prostě se tak přihodilo, že šaty co mi seděli byly modré.


S Mallory


S Grace, která je taková maloučká, roztomiloučká, tak jsem se skrčila, abych jí to ulehčila


Se Zackem

Měli tam i takový automat, kdy jste vlezli, vyfotili se a ono vám to rovnou vytisknou fotku.



I když bylo přísně zakázáno odcházet z budovy (učitelé se bojí, že se dětičky půjdou někam opít), někteří lidi (hlavně senioři) se prostě zvedli a odešli. Když už začal masový odchod, učitelé to zpozorovali a zastavili to, byli teda příšerně naštvaní. Senioři, kteří neutekli, pak znuděně seděli u stolů a velmi hlasitě komentovali, že je to tu nudí. Pořád opakovali, že to minulej rok bylo lepší, že tohle není žádná zábava… Měla jsem chuť říct, že zábava je to taková, jakou si to udělají… Když budou znuděně sedět a házet po sobě dekorativníma krystalama ze stolů, nemůžou se divit.

Kolem 10,30 začala korunovace. Prom court šel po dvojicích na podium a potom se vyhlašovalo. Prom King byl vyhlášen president seniorské třídy. Pro toho jsem hlasovala taky, jelikož sedí za mnou v matice a občas mi pomohl s nějakým příkladem. Královna se stala kapitánka roztleskávaček (jaké klišé, že). Fotky jsem zkoušela udělat, ale jsou nic moc, tak až je někdo dá na facebook, přidám je sem. Potom už se lidi začali rozcházet, já jsem počkala na Peggy, až mě vyzvedne. Abych nečekala se mnou, počkala se mnou jedna kamarádka, tak jsme si povídali.

Všichni se mě pořád ptali, jak se mi to líbí a tak, jestli jsem zklamaná (oni byli). Já nevím, já jsem od toho ani nic moc nečekala, takže zklamaná nejsem a i se mi to docela líbilo. Pravda, kdybych chtěla takovej ten filmovej prom s limuzínou, krásnou halou, romantickou atmosférou (viz moderní popelka, altánek se osobním houslistou), byla bych hodně zklamaná. Ve skutečnosti to totiž nikdo tak neprožívá, naopak lidi znuděně seděli u stolů. Taky ani pro „zamilované“ tam nehráli nejlepší písničky. Ploužák tam byl asi jeden, plus to nebylo v úplný tmě, takže taky pro ně asi nic moc. Ale ne všechny prom vypadají tak, věřím tomu, že jsou i ty dokonalé.

Volby a Svatba

Vím, je to nezvyk, že píšu dva dny po sobě, ale dneska jsem s úkolama skončila a je jenom 11:20, tak sem píšu :D

Dneska jsem se vážně pobavila, ve škole brzy budou volby o „student president“, tak jsou všude letáky s fotkami a nápisy jako: „Volte mě, já jsem nejlepší, já vám zařídím párty, já mám nejvíce dobrovolnických hodin…“ No musím to vyfotit, jelikož je to vtipné. Obzvláště když porovnáte ten kontrast v Čechách, kdy na začátku roku se všichni vehementně bránili, když měli dělat předsedu :D

V náboženství vypukla dneska prudká debata /bavíme se o manželství/, jelikož jeden spolužák si velice hlasitě stěžoval, že je nespravedlivé, že prý kluk musí holce kupovat tři drahý prstýnky /tady se dává často něco jako „promise ring“, jako že si ji asi vezme, pak zásnubní a snubní/ a holky prý klukům nedávají nic. To na něj samosebou holky začaly útočit a ječet na něj. Já seděla uprostřed a jen nevěřícně sledovala. Následovala debata, o tom, že zásnubní prsten by měl stát 3 měsíční platy. („nad komentářem mého souseda, že „to by musela mít sakra prsa, abych do ní vrazil tolik peněz“ jsem už ani nežasla). Když pak vypukla další diskuze, kolik stál zásnubní prstýnek prince Williama ( pro případ, že byste nevěděli, dal ho Kate po mámě Dianě … :- ) Já to vím jenom proto, že se o tom mluví všude a tím myslím VŠUDE)) Když se jedna děvčice se zeptala, kdo je princ William, učitelce došla trpělivost a debata skončila. :D

Neznalost kdo je princ William je zrovna tady docela zarážející, protože tady se o tom mluví neustále, ve zprávách, časopisy vydávají zvláštní čísla jenom o celé svatbě, lidi řeší, jestli se budou koukat… Taky je z toho doma takovej poprask???

Dneska jsem úplně náhodou narazila na internetu na šaty, které se mi tuhle tak líbili v Macy‘s, ale o 70 dolarů levnější. No kdyby mi je slevnily tak na 50 dolarů, vůbec by mi to nevadilo. :D No uvidíme, sezona je skoro u konce, mohli by mít slevy… Jinak jsem si vzpomněla, jak když jsme chodili do tanečních, bylo úplně tragické sehnat krásné šaty. Tady jsou v obchodech stovky a stovky krátkých slavnostních šatů, všechny směšně levný, kolem 20 dolarů (při dnešním kurzu 330 korun, o tom by se mi mohlo tehdy tak leda zdát). Teď to mám před sebou, a zrovna krátký šaty nepotřebuju :(

Taky pracuju na článku pro naše školní noviny o českých velikonocích (já vím, trochu s kytkou po funuse), ale hledám nějaký vtipný tradice, který bych mohla zmínit. Napadá vás něco (kromě klasiky jako mrskání a polívání se vodou)?

Velikonoce a tornáda

Teď jsme tu měli trochu vzrůša v podobě bouřek, tornád a záplav. Za minulý týden bylo těch bouřek nejmíň 4. Jedna byla ráno, to bylo docela děsivý, když jsme jeli ráno na bus do školy okolo sedmé, to už má být světlo, ale byla taková tma, jako v noci. K tomu samosebou hřmělo a blýskalo se, plus mohutně pršelo. Když jsme s busem byli v půli cesty, město, přes které jsme projížděli, mělo na silnici tak 30 cm vody, pro bus to nebyl problém, ale osobní auta se zastavovala, což jen tvořilo další kolony. Dopadlo to tak, že jsem druhý bus nestihla a musela čekat na zastávce na další. Do školy jsem přijela pozdě, ale všem to bylo šumák.

Jedna bouřka byla fakt vážná, to byl myslím pátek. Začali houkat sirény s tím, že máme jít okamžitě do sklepa. Tak jsme šli, na internetu jsem sledovala, jak varují, že tornádo se žene přímo na nás (to dodá pocit klidu), ale nakonec se nic nestalo. Hluk to byl ale pořádný. Tak půl hodiny jsme byli ve sklepě a potom jsme vyšli, venku hrozivý ticho. Ještě jsme průběžně sledovali jak v rádiu hlásili, že tornádo rozmetalo letiště v St. Louis. Jedno letadlo na ranveji to dost pocuchalo, v jednom terminále to vyrazilo všechny okna. Dokonce o tom psali i v českých zprávách. Článek ZDE Jinak tornádo dost poničilo některá místa, kterýma se to prohnalo, pro fotky a článek v angličtině se mrkněte TADY.


Ty bouřky jsou tady vůbec divný. U nás je to podle mě většinou tak, že přes den je horko, v noci je pak bouřka. Tady bouřka je klidně brzo ráno, nebo v průběhu dne.

Jinak taky teď byli Velikonoce, prázdniny jsme měli od čtvrtka. Byla jsem překvapená tím, jak jsme ani nic neslavili, v domě nebyla jediná velikonoční dekorace. V Pátek jsme tedy byli v kostele a v neděli měli slavností oběd, ale tím to haslo. Musím říct, že české velikonoce mi možná chyběli více, než Vánoce. Přeci jenom Vánoce jsem tady zažila zase jiný se všema zvykama, ale teď přes Velikonoce tady jak se nedělo nic, tak jsem myslela na ty naše. Na to, jak jsme s mámou zdobily barák s vajíčky, jak jsme loni s malou sestrou vajíčka malovali, jak jsme trhali kočičky, pekli beránky, šli k babičce na oběd…. A to nemluvím o velikonočním pondělí, že. Když jsem naše svátky popisovala tady, nikdo mě nechápal, že je to prý sexistický. Když jsem navíc dodala, že jíme králíky, to už někteří nerozdýchali :D Oni je tu nejí, považují je za domácí mazlíčky, takže je to něco, jako kdybychom si upekli kočku.

Dnešek jsme strávili tím, že jsme sháněli šaty na Prom. Nejprve jsme šli do Macys, kde měli nádherný šaty, bílý se zlatýma vetkanými proužky, takové jsem vždy chtěla, ale ta cena… : ( Hledat jsme ale neměli dlouho čas, protože jsme museli jít do jiného obchoďáku, kde mají kino, na film Jane Eyre. Byl to britský film, já byla překvapená, jak jsem rozuměla. I když to bylo temné, moc se mi to líbilo. To kino samotné mě ale nadchlo. Nehrají tam klasické trháky, ale takové filmy ze staré školy, filmy z festivalů, které jsou výborné, ale třeba neznámé. Třeba zrovna opakovali Amélii, nebo běžela upoutávka na francouzskou komedii s Catherine Deneuve… Ten obchoďák ale taky nebyl klasický, ale jakože tam byli jen luxusní značky typu Louis Vuitton a tak.

Po filmu jsme jeli domů, vysadili holky a jeli zpět nakupovat šaty. Nejprve jsme zastavili v jednom obchodě tady u nás ve městě. Zrovna si tam holka zkoušela asi ty nejošklivější šaty, jaké jsem kdy viděla. Tyhle jsou proti nim ještě krásné šaty, i když vypadali podobně, akorát měli na sobě různé barevné střapce, nášivky, korálky… prostě divočina.

Nakonec jsme jeli ještě do obchoďáku, ale pro změnu do úplně jiného, dneska třetího. Tam jsem si v Macys zkusila pár šatů, překvapilo mě to, že i když je to stejný obchod, věci tam mají jiné. Nic moc tam ale neměli, tak jsme šli do posledního shopu a tam jsem konečně našla hezké šaty za přijatelnou cenu. Byla jsem nadšená. Cestou zpět jsme dost zmokli, protože ZASE pršelo (zmínila jsem se, že tu teď prší každý den?).

No nic, zítra mám zase školu. Ale letí to jako blázen, čeká mě už jenom 14 plných školních dnů!

Hawaii, den první-část 2.

Tak minule jsem skončila s vyprávěním na letišti v LA. Cesta do Honolulu byla docela v pohodě, myslím, že jsem počítala cestou Calculus. Vedle mě seděl takovej docela milej kluk, kterej ale udělal něco, co mě naprosto šokovalo. Pořád něco divného pil a potom otevřel krabičku, v které bylo něco hnědého a nechutného, smrdělo to a vypadalo jako rašelina. On si to nacpal do pusy a tvářil se, že mu to dost chutná. Z mého vyděšeného případu měl dost srandu. (Ale nekomentoval to… takže nevím, co to bylo, nějak jsem neměla odvahu se zeptat).

Když jsme přilétali do Honolulu, překvapilo mě, že přistávací dráha je hned vedle moře. Takže když už jsme byli nebezpečně blízko hladiny, a pevnina nikde, dost mě to vyděsilo. No, jsem pořád na tomto světě, takže vás asi nepřekvapí, že ranvej se nakonec zjevila.

Když jsme přistáli, vydala jsem se hledat zavazadla. Musela jsem projít venkem, neb tady není moc důvod ty haly zavírat, takže buď je tam jen střecha, nebo úplně chybí okna. Vzduch byl horký a zrovna pršelo.




Našla jsem pás, kde jsem si vyzvedla zavazadla a potom se vydala hledat místo, kde jsme se měli sejít. Tam nikdo nebyl, tak jsem si sedla, potom mi to začalo být divné, tak jsem si stoupla a popošla a uviděla jsem nápis mojí organizace.

Byla jsem první, tak jsme museli čekat na několik dalších lidí. Přišla ještě Rakušanka Conni a Číňanka, plus skupinka Dánů. Potom se slečna, co tam na nás čekala, usnesla, že jsme všichni a šli jsme před letištní halu. Tam na nás čekal šok. Naše vozidlo, které nás mělo přivést do hotelu, byla limuzína! Abyste to teda pochopili, my jsme přilétli po časovém limitu, co jsme přilétnout měli, normálně lidi jeli autobusem. Ale i ostatní, co přijeli pozdě, nejeli limuzínou, ale třeba minibusem.





Když jsme dojeli na hotel, bylo už kolem půl deváté. Ani jsme se nešli ubytovat, ale vyrazili za ostatníma na večeři. Došli jsme do velké místnosti, kde bylo tak 60 dalších studentů a jídlo ve formě švédských stolů. My tedy zasedli a jedli, mezitím se nám představil hlavní organizátor, Rafael. Poučil nás o tom, co dělat nemáme, co máme, neustále nám opakoval, že se máme mazat opalovákem a přidal pár nechutných obrázků lidí se spáleninami a puchýři.
No, byla to mňamka sledovat to a u toho jíst. Jídlo byla ale moc dobré, obzvláště desert-guava pie.



Potom už následovalo představování. Rafael vždy ukázal vlajku a lidi, kteří byli z toho státu se měli postavit a zařvat jméno země. Samosebou němci byli nejhlučnější :D Já trochu nedávala pozor, takže jsem si stoupla trochu pozdě a lidi už vykřikovali „Czechoslovakia“ (!). Nejhorší na tom ale je, že tito lidé nebyli z Ameriky, ale z 99% Evropani!!! Tak jsem je opravila, že je to ve skutečnosti „Czech republic.“ Jaké bylo moje překvapení, když ukázali slovenskou vlajku a stoupli si dva Slováci.

Když jsme skončili, bylo už kolem 11. Ještě rozdávali kupony na snídani, mně je teda nějak nevytiskli. :/ Ale dali mi provizorní. Po večeři jsme se my pozdě příchozí museli jít zaregistrovat, vyplnit formuláře, dostali jsme samolepky s naším jménem na naše věci (foťák, mobil). Taky jsme vyfasovali tričko a kartu na pokoj. Než jsem to vybavila, byla už skoro půlnoc. Seznámila jsem se se svou spolubydlící, která byla z Dánska a k půl jedný jsem zalehla a spala jako nemluvně.

(musím letět, volají mě na večeři, dopíšu to později)

Omluva

Omluva
Já vím, že vždy slibuju, že napíšu a pak nenapíšu. Dlužím Vám ty nejzajímavější články-Díkuvzdání, příjezdový seminář, Washington, New Orleans, Hawaii…:(

Ale na mou obhajobu, teď to tu bylo šílený. Měli jsme strašnou spoustu úkolů, plus jsem musela dodělávat to, co jsem zameškala, takže jsem tak s úkolama denně skončila okolo 1 v noci, před šestou musela vstávat… No ve škole jsem mírně spala, dokonce se mi stalo, že jsem usnula v buse a paní mě musela budit, jestli jsem tady náhodou nechtěla vystoupit :D

Některý učitelé mi navíc díky tomu, že jsem byla pryč, dávali docela kapky.
Minulý víkend jsme měli YFU seminář, jakože předodjezdovej. Když nám tam řekli, že si prý máme vzít pas, až pojedeme zpátky, začala jsem se hrozně smát, protože jsem myslela, že je to vtip. Ale on nebyl. Prý v minulosti byli tací, co si pas nevzali. Eh. :-O

Taky tam rozdávali kufry, jakože steré, tak jsem si jeden vzala, neb bych si stejně musela kupovat, jelikož své krámy nenacpu jenom do jednoho. Ale on je teda ten kufr sám o sobě dost těžký, tak nevím, jestli ho nakonec použiju. Taky jsme si měli donést trička, a navzájem jsme si je s ostatníma popsali. Já si na triko od ostatních vždy nechala napsat pozdrav v jejich jazyce, jejich jméno a zemi. Plus někteří mi tam napsali „Jak se máš“ v jejich jazyce. Bylo to milé, trochu nostalgické, neb se už asi neuvidíme. Tak jsme se poobjímali, slíbili si, že se určitě v Evropě navštívíme a jeli domů.

Během týdny jsem si koupila vstupenky na prom, kam se mi sice moc jít nechtělo, ale ostatní mě přesvědčili. Taky jsem byla ostatními přesvědčena koupit si lístky na Cardinals, baseball, kam půjdeme s pár lidma někdy v květnu. V pátek jsem pak ještě dostala dva lístky zadarmo, jelikož Cardinals tak odměňují dobré studenty. Tak na ně asi půjdu znova, s rodinou.

V Pátek jsem šli do Symfonie, ale já byla tak vyčerpaná, že jsem to tam skoro zalomila. Na večeři jsme zašli do malé restaurace poblíž, kde měli možná ten nejlepší sendvič, který jsem kdy jedla. Navíc tam měli domácí zmrzlinu…. Dala jsem si černou třešeň a ještě teď na ni musím myslet : - )

Tenhle víkend jsem si konečně odpočinula, vyspala se a odbarvila si hlavu. Ještě chci jít k holiči, tak jsem pak možná hodím foto. :- )

Hawaii Adventure, Day 1

Jen ve zkratce, co předcházelo celému výletu. Podívat se na Hawaii byl vždycky můj obrovský sen, takže když jsem měla na výběr z YFU výletů mezi Hawaií, NY+Washington D.C. nebo Californií, sice jsem trochu váhala, protože San Francisco a New York bych taky ráda viděla, ale když jsem si přečetla, co všechno budu dělat na Hawaii, bylo rozhodnuto. A tak díky mým milovaným rodičům jsem mohla začít si plnit sen : - )

Musela jsem výlet zarezervovat a potom koupit letenku. Nikdy bych neřekla, jaká je to ale věda :D Ceny letenek se mění každý den, přičemž rozdíl může být až 200 dolarů. Já jsem vyčkávala, protože mi to poradil chlápek z cestovní agentury, ceny rostly, já byla absolutně na nerv, ale potom to naštěstí zase spadlo, já se uklidnila a letenku koupila. :D

Zjistila jsem, že pokud to kupujete v předstihu, American Airlines je asi nejlevnější. Je to nízkonákladovka, kde platíte úplně za všechno, počínaje zavazadly, konče jídlem na palubě.

Když už jsem měla letenku, musela jsem vyplnit všechny formuláře (teda mezi tím byla asi 2 měsíční pauza). To nebylo až tak obtížné, jeden formulář musel vyplnit táta, druhý já, host rodiče a škola. Protože jsem dobrý student, škola neměla žádný problém mě pustit. Přes týden jsem tedy zašla za všemi učiteli, řekla jim, že budu pryč a ptala se, co mám dělat.

V US History budou prezentovat prezentace (Moje, o televizi nebude prezentovaná, ale udělat jsem si musela). Test na to ale psát nebudou, takže přijdu jen o informace.

V English budou psát test a něco číst, ale to budu řešit, až se vrátím.

V Calculusu začnou opakovat na velký test a brát nové věci. Jsem asi magor, ale učebnici Calculusu jsem si vzala s sebou na Hawaii :D

V Government budou psát eseje, které bych stejně nepsala, protože jsem tam minulý půlrok nebyla, takže o nic nepřijdu.

Ve Spanish často nic moc neděláme, popř. se učíme tancovat „Bachatu“, takže tam se nebojím, že o tolik přijdu.

Problém bude kompozice, kde mi učitelka sice vypsala, co budou dělat příští týden-asi 10 básniček, ale to asi taky neudělám během týdne.

V náboženství mi učitelka vytiskla poznámky, abych se je mohla naučit, třeba v letadle.

V pátek jsme neměli školu, jelikož byl Teacher’s Inservice Day (radí se o tom, co učí), což mi dost usnadnilo balení. Kromě toho jsem měla v plánu ještě dodělat něco do školy. Původně jsem měla v plánu udělat básničky do Kompozice, projít matiku, kterou budou brát příští týden a ještě udělat dvě prezentace. Nakonec jsem udělala jen ty dvě prezentace:D (jedna mi zabrala 2 hodiny, druhá tak 5)

Dopoledne jsem dělala prezentaci „Television in 1950s“, kterou mi pak Peggy opravila.

Na oběd jsme zašli do mé milované Panery, tam dělají ty nejlepší sendviče a výbornou tomatovou polévku. Nejlepší je s mozarellou a rajčatama, pěkně rozpečený…

Po obědě jsme chvíli byly doma, potom jsme vyrazily nakupovat. Holky šly do Old Navy, já potřebovala jít do Michael’s, což je jak to někdo nazval „Shop jen pro baby“. Najdete tam všechno spojené s ženským kutilstvím-barevné papíry a čtvrtky, umělé kytice na vázání, samolepky, barvy na oblečení, věci na vylepšení oblečení, korálky, barvy na sklo…
Já jsem tam potřebovala papír na origami, neb to bude můj projekt do humanit (japonská zahrada s origami zvířátkama, náš závěrečný projekt). Taky tam měli vodní bomby, tak jsem je přihodila, ty se vždy u moře hodí :D


Potom hostrodiči odjeli, jelikož měli obchodní cestu přes víkend. Emily odjela někam pryč, tak jsme s Molly byly sami. Na večeři jsme si objednali z Buffalo Wild Wings, kde dělají smažený kuřecí kousky asi na 20 různých způsobů. Já měla samosebou Ceasar salad a Molly jsem ukradla kousek kuřete. I když normálně smažený nejím, tohle je docela dobré, je to ostré a má to nezvyklou chuť.

Balení mi trvalo docela dlouho, ale nakonec jsem se zabalila někdy kolem 10 večer. Do toho jsem totiž musela dělat svoji další prezentaci o Španělsku do Španělštiny. Molly se už na mě nemohla dívat, tak mi pomáhala :D

Potom jsme ještě vyrazili do KOHL’s, neb Molly si chtěla jít něco koupit, taky jsme jeli natankovat, protože Molly mě dneska hodila na letiště. Já měla zase příšernou chuť na ledový čaj z quicktripu, který je hrozně dobrý, navíc litrový kelímek stojí 69 centů. K mému naštvání ho neměli zrovna vyrobenej, tak jsem si dala zelený čaj (který byl ale slazený, fuj).

Pak jsem dokončila prezentaci, šla spát, ale nemohla jsem vůbec usnout. Vím, že jsem se koukla na hodiny, bylo 1,30 a já ještě nespala. Dost k tomu přispívalo, že jsem si vždycky na něco vzpomněla, co jsem si nevzala-jako českou vlajku, nůžtičky, dezinfekční gel, paralen…. K tomu jsem se pořád budila… NO když mi v 5,45 zazvonil budík, vyspaná jsem nebyla :D

Ráno jsem ještě vytiskla boarding pass, dobalila poslední věci, nervózně kontrolovala, jestli zavazadlo není moc těžký (uff, nebylo). Potom jsem hodila rychlou sprchu, rychle něco zhltla, Molly mi dokontrovávala prezentaci a kolem 7:20 jsme vyrazili. Naštěstí letiště je blízko, tak půl hodiny cesty, takže před osmou jsme tam byli. Zaparkovali, venku byla příšerná kosa, tak jsme rychle přeběhly do terminálu.
V hale jsme museli najít American Airlines přepážky, já si u jednoho z jejich počítačů vytiskla letenku a musela zaplatit poplatek za zavazadlo. Pak jsem čekala, až mě chlápek zavolá a já mu mohla dát kufry, v mezičase jsem ještě rychle naškrábala cedulku s adresou a připevnila ji ke kufru. Potom konečně odbavila zavazadlo, rozloučila se s Molly a zamířila na bezpečností kontrolu.

Musela jsem vyndat elektroniku z tašek, sundat si pásek, mikinu, boty. Mírně nevrlá paní mě zdržela, když jsem chtěla projít panelem, že musím počkat, než mé věci projedou. Do toho tam nějaká ženská ječela, že letí poprvé, že vůbec neví, co má dělat, že je ztracená. Což o to, každý máme své problémy, ale ne všichni je musíme sdělovat tak hlasitě, že i na druhé straně obrovské haly je nás slyšet.

Když jsem byla hotová, zašla jsem do Starbucks na kafe, jelikož jsem byla ospalá a na blueberry muffin, jelikož jsem měla hlad a jelikož oni ho mají nejlepší. Marně jsem se snažila po celém letišti najít vodu, která by stála míň než 2,75$, ale neuspěla jsem a musela koupit, co bylo.
Ještě jsem chtěla zajít do trafiky pro noviny, ale můj zrak upoutal titul s názvem „Best Colleges 2011L od US Neews, tak jsem vzala to.

Už byl skoro boarding time (jak je to česky, naloďování??) mé skupiny, takže jsem se vydala ke gatu. To, že lidi nastupují do letadla podle skupin, bylo pro mě nové v Chicagu, při příjezdu do Ameriky, kde mě chlap seřval, že zrovna nastupuje skupina 2 a já jsem skupina 3. Tentokrát jsem byla poučená a vydala se k přepážce až když vyhlásili mou skupinu.

Nastoupila jsem, kupodivu jsme nemuseli ani dlouho čekat, a letadlo se vydalo na ranvej. Myslete si, že jsem blázen, ale vždy když se letadlo začne hýbat, přepadne mě takový pocit štěstí a dobré nálady. Jednak to většinou znamená, že jedu poznávat něco nového, plus moje láska k letadlům tomu taky přidává.

Na Boarding passu jsem měla napsáno, že na palubě je WIFI. Hned mě napadlo, že v tom bude háček a taky že byl. Samosebou to bylo placené… Takže vám teď píšu z letadla, a doufám, že v Los Angeles, kde mám přestupní stanici, bude někde free Wi-Fi.

Jinak vedle mě sedí milá paní s dcerou, které mi pořád něco nabízí, sušenky s čokoládou, které sice miluju, ale přes lent ji nemůžu. Taky letí poprvé, takže jsou z toho tak roztomile nadšení.

Zrovna teď už podruhé prochází s pitím, což mě překvapilo, vzhledem k tomu že to hrajou na nízkonákladovku. Právě letíme nad nějakýma velikýma horama, jsme v půlce cesty, tak hádám, že letíme nad Coloradem a Rocky Mountains.
Mám chuť si trochu schrupnout, takže zase napíšu až z Los Angeles Airport, kde budu pár hodin čekat.



Los Angeles, 13:20 místního času
Tak na wifi jsem se nepřipojila, jelikož je placená. :(
Přistání proběhlo hladce, navíc mám krásné fotky mraků ještě před přistáním.

Po tom, co jsem vystoupila, chvíli jsem čekala a potom jsem se vydala směr výdej zavazadel. Moje tam nebylo. Už jsem si říkala, že já snad nemůžu doletět někam bez toho, aniž by mi ztratili zavazadlo (při cestě z Evropy do Ameriky mi kufr ztratily). Už jsem se těšila, že budu ječet na úředníky z American Airlines. Než jsem se ale stačila nadechnout, řekli mi, že pokud tohle není moje konečná destinace, kufry tam mít nebudu, až v Honolulu. Nevím proč jsem žila v tom, že si je musím znovu odbavit.

Pak jsem zjistila, že nevím kde sem, tak jsem se musela poptat. Taky jsem se zeptala, co tu můžu dělat, protože tu musím čekat 4 hodiny a paní mě poslala do food courtu ve vedlejší budově. Z toho se vyklubal terminál asijských společností, podle toho tady taky vypadá složení lidí, co tu čekají. Když se rozhlídnu, nějak nevidím nikoho jiného, kdo by nebyl z Asie.

Na oběd jsem tedy zašla k Číňanovi na kuře, potom jsem dostala hroznou chuť na smoothie, ale není tu ani Orange Julius, ani jinej stánek, co by je dělal. Chtěla jsem jít na něj tedy aspoň do Mekáče, ale i když ho normálně v menu mají, tady ne. Tak jsem zašla na jablečnou taštičku. Tu jsem neměla nejmíň 5 let a teda dost se změnila. Už to není ten smažený hnus, ale opravdu jablečný koláč (teda tady, nevím jak v Čechách).
Teď tu sedím u velkého proskleného okna a pozoruju letadla, jak tam strkají kufry. Mám ještě 2,5 hodiny do začátku boarding time, tak tu tak hoďku posedím, mám v plánu dělat Calculus a pak se vydám čekat ke své bráně.
Let do Honolulu trvá 6 hodin, tak zase napíšu odtamtud.



Pozn. Ke zbytku jsem se nedostala, ale zítra ráno chci brzo spát a doplnit to. Mám se tu totiž úžasně, tak to chci zdokumentovat!

Minulý týden

Největší událostí bylo, že jsem dostala D ve škole. Byla jsem z toho dost hotová, jelikož je tu ze mě hrozný šprt, který je naštvaný i za B, natož za D.

Ale zase jsem dostala 100% z quizu z Calculusu, tak se pořád uklidňuji tím, že když už jsem tupá na gramatiku, matematika mi pořád ještě jde. :D

V US History jsme dobrali Korean War a sledovali video o 1950s. Na exchange pobytu miluju, že máte možnost se učit o historii z úplně jiného pohledu. Najednou je z „Američani udělali“ obrácené „My jsme udělali…“. A nebo naopak, najednou slyšíte o nás mluvit jako o „těch evropanech“. Pravda, taky jsem se párkrát dost zhrozila, když jsem v Humanitě slyšela, že první světová byla způsobená Českou republikou. :D

V úterý jsem cvičila, což sice je absolutně nezajímavé, ale tak jsem se zničila, že ještě v pátek jsem to cítila.

Taky jsem si byla koupit plavky a opalovák, jelikož mi to chybělo.

Počasí je teď fakt šílený. V Pondělí bylo kolem 20C (můj odhad, přesně bylo 70F). V úterý bylo podobně. Já jsem entusiasticky začala nosit školní sukni. Vzala jsem si ji i ve středu, kde už bylo kolem 60F, což už není tak slavné, plus foukal studený vítr. Domnívající se, že přece nemůže být taková kosa, jsem si ji vzala i ve čtvrtek … Ale. Ráno bylo kolem 45F, tak jsem si říkala, že to stoupne. Ale ono to odpoledne kleslo k 35, což je jen mírně nad nulou. Myslela jsem, že umrznu. Aby se to nepletlo, v pátek sněžilo :D:D

Vtipný bylo, že jak bylo teď teplo, všechny markety vytáhly ven kytičky, lehátka a houpačky (však víte jak hobbymarkety jako OBI to u nás taky dělají). Když jsme někdy ve středu šli do Walmartu, jen jsem prohodila, že by bylo vtipný, kdyby jim do toho nasněžilo. A ono fakt nasněžilo: D

V English jsem se pobavila. Ve třídě mámy kluky, kteří jsou podle mě docela drzý, ale učitelka jim to toleruje. Oni si jí pořád dobírají, kvůli historce o tom, jak spadla na běžeckém pásu, pořád na ní, že si s ní chtějí vyjít, dokonce ji volají v noci :D Ona na to, že by si přála, aby na ně taky něco měla, kvůli čemu by si je mohla dobírat (teda jednomu pořád říká, že je tlustý, ale on není, takže ne, že by se navážela do jeho postavy). Jeden kluk se tedy přihlásil a řekl jí o tom jednom drzém, že byl dvakrát zadržený. Jedna za vykonávání potřeby na veřejnosti, podruhé za dělání párty v opuštěném cizím domě. Očividně to ale byla nová informace jenom pro mě a pro učitelku, jelikož nikdo jiný se netvářil překvapeně.

Změna vzhledu

Musela jsem změnit vzhled, i když se mi ten předchozí líbil. Ty bobónky mi ale připomínaly skittles, nejlepší bonbóny na světě, a pokaždé, když se se na blog podívala jsem na ně začala mít chuť, což je špatně, když je teď nejím. (Už jsem to vydržela dva dny, yeah!)

Co se tu děje

Děje se toho jako vždy dost, ale nějak jsem byla líná sem psát.

Předminulý víkend jsem si užila gastronomické orgie. V sobotu jsem s Peggy byla v japonské restauraci a měly jsme výborné sushi. Samosebou jsem trochu zápasila s hůlkami, začínám mít podezření, že se to nikdy nenaučím :D A to mě to učilo asi 5 rodilých japonců :D Taky jsem všechny pobavila, když jsem si nacpala do pusy něco, co jsem považovala za sýr, ale on to byl plátek horského křenu. Já myslela, že v tu chvíli umřu, jak mě vše pálilo. Navíc mě příšerně začalo téct z očí takže se mi řasenka roztekla po celém obličeji, zkrátka jsem zase všechny pobavila :D

V neděli jsme na brunch (breakfast+lunch) zašly do jedné z restaurací do St. Louis. Je na vrcholku mrakodrapu a otáčí se, takže za necelé dvě hodiny vidíte město ze 360 stupňů. Bylo to formou švédských stolů, takže jsem se samosebou přežrala jako zvíře.
My jsme byly nastrojené, protože jsme si myslely, jaké to nebude nóbl. Nóbl to bylo, ale lidi tam byli v džínách. Chtěla sem si vzít foťák, ale zase, nechtěla jsem být za debila (ve finále by se nic nestalo, kdybch ho vzala. Ale na internetu jsem našla obrázky.




Taky jsem objevila, že v dubnu je v St. Louis Czech festival. Hned jsem napsala, že tam chci dělat dobrovolníka, pán mě odepsal, že mě tam hrozně chtějí! Hned bych šla, bylo by to zajímavé, možná bych snědla i ten guláš, až tak mi chybí česká kuchyně :D Ale bohužel jsem zjistila, že ve stejný den mám YFU seminář, takže asi nemůžu jet :(

Co mě ale úplně rozsekalo, když jsem zjistila, že v St. Louis je Sokol club :D:D Tomu jsem se smála asi půl hodiny. Sokol v Americe, heh.


Minulý týden byl šílený, učitelé se zbláznili, psali jsme asi 10 různých testů. Nejvíc času jsem strávila nad testem z US History, učitel nám dal 75(!) pojmů, které jsme měli identifikovat a potom jsme na to psali test s tím, že se můžeme dívat do poznámek. No nad děláním těch poznámek jsme strávila asi 5 hodin, ale stejně jsem spoustu otázek v tom testu nevěděla, neb jsem si třeba nepoznamenala to, co on chtěl. Ale ono je to docela těžké, když máte tak široký pojem jako „Televize“.


V pondělí dokonce sněžilo, ve středu bylo 23C, takže počasí trochu šílenost.

Ve čtvrtek jsme s Molly šly do kina na "Rango“, nový animák s Johny Deppem. Mně se to moc líbilo. Trochu jsem vytuhla, takže jsem zmeškala prostředek, ale jinak moc pěkný.
V pátek jsme měli volno, tak jsem se alespoň vyspala. Večer jsme jeli do symfonie. Já jsem o tom ani nepřemýšlela, napila se coly a až potom mi došlo, že jsem se toho neměla ani dotknout, neboť jsem si to na 40 dní odřekla :/ Taky jsem zjistila, že 4 lidi od nás ze školy hrají v St. Louis Youth Symphony Orchestra, což je hrozná čest.

V sobotu jsme jeli do nákupního centra, já jsem měla za úkol sehnat následující věci: džínové šortky, trička na ramínka, klobouk. Sehnala jsem, takže jsem byla šťastná. Trochu mě naštvali v Aeropostale, jelikož jsem měla z netu vytištěný kupon na slevu a oni mi ho nechtěli uznat :/

Taky jsem mluvila s rodičema a sourozencema. Bratr mě dost nakrkl, když mi řekl, že vpadám tlustě :D On je to takový drobeček, 4-letý malý blonďatý andílek, od toho byste takovou zákeřnost nečekali :D Měl teda pravdu, trošku jsem se spravila, tak o 10 liber, ale já teda preferuji říkat, že jsem jen mírně vyrostla :D Ale to teda až za poslední měsíc, předtím jsem si držela svou váhu. Hned ten denjsem cvičila jak divá, ještě dneska mě bolí každej sval. Ale mám teď naordinovou dietu (to znamená nejíst muffiny a skittles), tak to musí jít zase dolů :D

V neděli jsem trochu podcenila náročnost eseje, myslela jsem, že to za hodinku budu mít, ale to se nějak nekonalo. Bylo to na básničku a trošku mi trvalo to pochopit. Nakonec jsem nad tím strávila tři hodiny, pak jsem dneska stávala o pěti a ještě to dopisovala ve škole.

Ale jsem na sebe pyšná, je to můj první esej, kterej mi nikdo neopravoval, tak jsem na sebe zvědavá.
Učitelka v AP Kompozici nám nedávno říkala, že když už nic, tak nás ta kompozice naučí psát eseje snáze, protože na univerzitě je budeme psát každou chvíli. Je pravda, že se v tom zlepšuju. Na začátku roku mi to trvalo tak týden, a ještě jsme to spolu s Peggy tak tři hodiny opravovaly. Teď už to zvládnu i sama, s drobnějšíma chybama.

Dneska mi nevím proč bylo celý den špatně, pár lidí mi řeklo, že vypadám divně :/ :D V US jsme dostali zpět testy, z toho open-notes testu mám jen 87% :( Brali jsme válku v Severní Koreji. Co jsem netušila byl fakt, že prý kdyby generál MacArthur skutečně shodil atomovou bombu na Čínu, nejspíš by to začalo WWIII.

Ve španělštině jsme se učili Bachatu, ale bylo to dost tragický (to říká člověk který v tanečních neexceloval). Jedny holky nám ukazovali, jak byli na kurzu jive, to jsem se zhrozila ještě víc. To by nám Jiří s Marcelkou dali, kdybychom to tancovali takhle :D Boky jim nic neříkaly, jen tak poskakovaly.

Pak jsem museli asi 5x poslouchat tuhle písničku, protože obsahuje přítomný průběhový čas, o kterém jsme se zrovna učili. Museli jsme si různě stoupat, jak jsme to poslouchali. No abych řekla pravdu, už mi z toho pak hrabalo (ještě k tomu ten bezduchej text).

V Kompozici jsme jak jinak rozebírali básničky, Já nevím, nehledě na to jak moc se snažím, stejně nikdy neodhadnu, co tím chtěl básník říci. Někdy nejsem ani poblíž. :D Jak mi bylo řečeno jsem moc povrchní. To jsme třeba měli básničku o tom, jak na poušti ležela stará socha. Já tvrdila, že hlavní myšlenka je v tom, že na poušti nemáme nic nechávat, neb to zavane písek. Učitelka tvrdila, že je o pomíjivosti lidského života. Já si stejně myslím, že pravdu jsem měla já. :/

Odpoledne jsem strávila s tím, že jsem přečetla všechny články na iDnesu o konfliktu v Libii. Konečně jsem tak pochopila joke ze Saturday Night Live o Kaddafím.

Video ZDE

(alternativa youtube-mizerný zvuk)



Vysvětlivka: John Galliano byl vyhozen od Diora, protože na veřejnosti prohlásil: „I love Hitler.“

Jinak mě dostává tohle video, už jsem ho viděla asi 50X, ale stejně mě baví.

Ten „Zprávař“ je náš nový objev, kterého s Molly milujeme. :D

Video ZDE.


(Tady jsem to našla na youtube, protože hulu prý v čechách nefunguje, kvalita je ale mizerná ZDE)

Nevím, jestli víte, co je to Westboro Babtist Church. To je církev, která protestuje na vojenských pohřbech, že všechno neštěstí v Americe způsobují Gayové. Je kolem toho hodně kontroverze, lidem se jednak nelíbí jejich názor, ale horší je, že protestují na pohřbech, kde by mohli zachovat trochu důstojnosti. Nedávno ale nejvyšší soud rozhodl, že je to jejich právo to dělat a můžou to dělat nadále.



Zrovna nedávno tu byl jeden pohřeb, kde oni byli. Abyste rozuměli, nedaleko je obrovská vojenská základna a jeden voják byl zabit teroristou v Německu. Více ZDE

Tak před týdnem tu měl jeden z těch hochů pohřeb. Samosebou tam byli z Westboro Babtist Churhch. Vojáci to ale udělali tak, že kole průvodu jezdila garda na harlejích, takže ty z Westboro Babtist Church nebylo slyšet. Článek o nich na anglické wikipedii.

Pozn. Teď jsem o tom zkoušela hledat článek v češtině, ale nepodařilo se mi to. To se o tom v Čechách vůbec nepíše???



Taky jsem objevila seriál Scrubs, což ale moc ráda nejsem, protože se na to teď musím dívat. :(

Jinak teď tu máme krásné počasí, tak doufám, že to vydrží.

Ještě přidávám písničku, kterou si pořád musím zpívat.


Tahle je tu teď hrozně populární, já ji nesnáším. Jednak je to Lady Gaga, druhak je to prostě debilní (netvrdím, že ta první písnička je inteligentní)

Lent

Minule jsem zapomněla napsat, že tady v Illinois bylo tornádo! Bylo tu minulý týden, když jsem byla v New Orleans. Prý byl hrozný vítr a nejednou se začala ozývat siréna, tak rodinka šla do sklepa. Tam strávili tak půl hodiny a čekali, až to přejde. To Tornádo sice nebylo v naší ulici, tady byl jenom velmi silný vítr (a to až takový, že lidem uletěly části střech, byly polámané stromy). Ale ve vedlejším městě bylo opravdové tornádo a zlikvidovalo pár domů. Hodně lidem ta střecha ale tak nevadí, jelikož stačí, aby byla zničená jen trochu a pojišťovna zaplatí komplet výměnu.

To se stalo někdy minulé pondělí, takže když jsem přijela v pátek, stromy už byly odklizené a střechy opravené.

Byla jsem ale uklidněna, že mě nemusí mrzet, že jsem přišla o vzrůšo, že je to tu celkem časté. :D

Tenhle týden jsem musela dohánět, co jsem zameškala, když jsem byla v New Orleans.

Taky jsem zašla za svou školní poradkyní, což je moc milá dáma a měla jsem dotazy ohledně studia na univerzitě tady. Ta mě hlavně uklidňovala, protože jsem měla menší hysterický záchvat, že mě nikam nepřijmou, a jestli přijmou, nedají stipendium :D Taky mi radila, co mám ještě udělat, když jsem v USA. Budu muset znova dělat ACT i s esejí, taky mám požádat profesory, aby mi napsali doporučující dopis. Ona se hned nabídla, že mi ho napíše. Prý mám požádat i ředitele, že mě zná a taky mi s radostí napíše dobrý doporučující dopis. : )

Ve středu jsme měli mši, ale ještě předtím school assembly. Ředitel si nás zavolal do tělocvičny a měl dlouhou řeč o tom, jak je zklamaný, jelikož v pátek při basketbalové hře naši studenti řvali na studenty protihráčské školy sprostá slova. Mluvil o tom, že jsme škola pověstná tím, že jsou tu milé lidi a je tu dobré prostředí a oni to zničili. Pak taky hodně mluvil o tom, že tenhle rok dostává hodně emailů, že je tu na škole šikana. To jsem docela koukala. Vím o tom, že třeba oblíbená zábava (některých) seniorů vyrážet prvákům z ruky učebnice. Ale nikdy jsem si nemyslela, že by mohli jít i dál. Očividně šli… U nás na škole to hodně hrajou na školní pýchu, mnoho učitelů jsou bývalí studenti. Ředitel mluvil o tom, jak jsme ho zklamali… No samosebou jak se to rozpustilo, někteří jedinci se tomu jen smáli :/

Nevím, jestli jsem to už psala, ale vždy po 3 hodině mám tak půlhodiny času, který je normálně na oběd, ale já ho často trávím v učebně matiky, kde zoufale chodím na Mrs. Sands, aby mi něco vysvětlila, přičemž si svačinu můžu sníst tam. Takhle to dělá spousta lidí, ale většinou skončím s tou samou skupinkou kluků a musím poslouchat jejich duchaplné rozhovory. Oni jsou přesvědčení, že jsem zlá, jelikož si samozřejmě neodpustím poznámky, když je slyším. Podle jejich názoru je to ale jenom znak toho, že je mám všechny ráda, a proto jsem na ně zlá. :D (A to jsem s dvěma ještě byla v New Orleans ve stejné pracovní skupině, to jsme si všichni fakt užívali :D). Včera Zach, jeden z těch kluků, na Mrs. Sands, která byla ve třídě: „Mrs. Sands, Eva said that I am annoying!“ A ona mu na to řekla: „Well, she is right.“ Tomu jsme se smála až do konce dne, jak já Mrs. Sands miluju! Pak se spolu ještě dohadovali, jestli jsem „mean“ nebo ne, on tvrdil, že ano, ona tvrdila, že jsem hrozně milá. Cožpak o to, já jsem milá, když mě tak hrozně baví si ho dobírat. A nejlepší je, že se ani nebrání, když mu něco řeknu. Ostatní z té partičky se aspoň pokusí (neúspěšně) mi to vrátit (jeden z těch kluků je o hlavu menší než já, ten tedy taky nemá šanci).

Dneska znovu Zach přilítl s tím, že má oficiálně potvrzeno, že jsem jeho kamarádka. Očividně byla na škole mezi seniorama anketa (kterou jsem ani nepostřehla), kde z různých kategorií vyberou seniora-jednoho kluka a holku, pak je spolu vyfotí a dá se to do ročenky. Jsou to kategorie jako Dream Girl/Boy (což samosebou vyhrála kapitánka roztleskávaček +fotbalový kapitán), Worst Driver, Biggest Klutz, Best Smile, Best Artist, Best Dancer, Best Legs , Class clown… Já vyhrála „Friend with everyone“, což ani nevím, jak sem si zasloužila, ale proč ne:D

Nejvtipnější pak bylo, jak se děvčata rozčilovala, že nevyhrála „Best legs“, zato vyhrála „Worst driver“. Mě by třeba nejvíce potěšilo vítězství v kategorii „Most likely to succeed“. No, asi máme každý jiné priority…

Je tu hrozná tradice, že o Lentu si všichni něco zakazují. Že se to má dělat jsem sice věděla, ale tady to dělají masivně všichni. Já jsem na sebe šla tvrdě, na 40 dní si zakázala čokoládu a budu běhat 3x do týdne. Nejsem na to sama, Molly se ke mně přidala :D K tomu jsem si teda ještě zakázala všechny bublinkové nápoje, v mém případě hlavně Pepsi light. Abych toho neměla málo a mohla správně trpět, ještě jsem k tomu přidala Cheez-it, což jsou sýrové lupínky, ale hrozně dobré. Tak jsem na sebe zvědavá :D

Vážení...

…jsem zpět!
Z Mission tripu jsme se vrátili někdy v pátek okolo 9. ráno a musím říci, že byl naprosto úžasný!!! Už o něm píšu článek, ale asi to rozdělím na části, jelikož toho je hodně a navíc nemám čas to napsat najednou.

Zbytek pátku jsem se vybalovala a taky jsem chvíli spala, jelikož jsem po noci v buse byla dost hotová. Večer jsme se pak vyrazili bavit.
Nejprve jsme s Em, Molly a Adamem šli na bowling. Dost teda pršelo, takže jsme byli všichni mokrý, i za těch 50 metrů, co jsme museli uběhnout od auta.

Byla to sranda, nejprve jsme jednu hru hrály normálně (neprohrála jsem, jsem dobrá), potom druhou tak, že jste to mohli hrát jakkoliv, jen ne normálně. Já povětšinou zvolila „granny style“ (neboli machovky styl :- ), ale Zuzanko, víš že tě mám ráda : )) ), tedy vzít kouli oběma rukama a hodit. Vtipný bylo, když mě zastavil úplně cizí pán a řekl mi, že si myslí, že jako já bude vypadat jeho vnučka, až vyroste. Pak mi ji dal do ruky (fakt roztomilý mrňavý blonďátko) a vyfotil si nás dohromady :D

Po bowlingu jsme se s Molly vydaly na film „King’s speech“, kde hrál můj milovaný Colin Firth. V kině jsem se dost cejtila, protože ani po mně nechtěli ukázat občanku. Film byl totiž hodnocený jako nepřístupný (používají tam „f-word“), a ten je až od 17 let, takže ji po hodně lidech, kteří vypadají mladší, chtějí.


Film byl úžasnej, Colin byl dokonalej (není div, že vyhrál Oscara), určitě doporučuji na to jít!! Nejvíc mě překvapilo, že jsem tomu i rozuměla (až na nějaké detaily), což je úžasné vzhledem k tomu, že to je navíc Britská angličtina… Dorazila mě tahle hláška, smála jsem se daších 5 minut :D

Lionel Logue: [as George "Berty" is lighting up a cigarette] Please don't do that.
King George VI: I'm sorry?
Lionel Logue: I believe sucking smoke into your lungs will kill you.
King George VI: My physicians say it relaxes the throat.
Lionel Logue: They're idiots.
King George VI: They've all been knighted.
Lionel Logue: Makes it official then.

V sobotu a neděli jsem více méně relaxovala, dělala věci do školy, volala domů a tak. V Sobotu večer jsme byli v Red Lobster a já jedla snad to nejúžasnější jídlo tady. Jejich bochníčky se sýrem byly úžasný! Potom jsem měla lososový steak a krevety v parmazánové omáčce. Bylo to tak dobrý, že jsem se přecpala jako zvíře.

A dneska poprvé do školy zase…
Ráno mě Emily odvezla dříve, tak jsem se stavila na latté v kavárně vedle zastávky.
V buse jsem si potom chtěla sníst tyčinku, ale byl tam nějakej cizí řidič a hned mi začal říkat, že v autobuse se nesmí jíst a tak. To mě teda překvapil, protože když jedu s tím „mým“ obvyklým řidiče, jím v buse pořád.

V US history jsem se hned ráno ptala, co jsem zameškala a co mám dohnat, učitel mi řekl, že se na to mám vybodnout, že mi dá body i tak :D Tak jo. Ostatní psali písemku, tak jsem si dodělávala španělštinu.

V English mluvila o středověku, o tom jak se rozšířilo křesťanství.

V Calculusu jsme dělali „antiderivatives“, což nevím, jak se řekne v češtině a nemůžu to najít. Že by antiderivace?

V Government jsme dělali soudní kauzy, které změnily USA, což je dost zajímavé, někdy o tom možná napíšu více. Dneska se to musím všechno naučit, protože je zítra test.

Ve Spanish jsme opakovali na test, který ostatní budou psát zítra. Je o latinoamerických zemích, kde leží, jejich hlavní města a tak. Uprostřed hodiny jsme šli do jídelny, kde je na zdi obrovská mapa světa a dostali plácačky. Učitelka vždycky řekla název země a my měli na ni plácnout. Po hodině jsem šla za učitelkou, ta mi dala práci, kterou jsem zameškala, neboli „make up work“. Ptala se mě, jak jsem se měla v New Orleans, asi jako dneska každej (kdo tam nebyl).


V Composition jsme rozebírali básničky, potom jsme se nevím jak dostali k veverkám a učitelka nám líčila, jak je věšela :D Prej se jim na zahradě přemnožily (jako že jich tam mají i kolem 100) a překusujou jim dráty, hlasitě se páří a tak… tak nám popisovala jak se jich snažili zbavit. Byla docela krutá, prej si půjčila dětskou kuličkovou pistolku a sestřelovala je :D:DD

V náboženství nám ukazovala hostie a popisovala, jak se vyrábí. Taky nám líčila, jak se před několika lety někdo vloupal do školy a všechno postříkal práškovým hasícím přístrojem, který je toxický, tak to pak museli složitě čistit. Postříkal i přeměněné hostie v kapli (respektive prach z přístroje se dostal i na ně) a to byste nevěřili jak je složité s takovými hostiemi naložit. Vyhodit se nemůžou, musí se rozpustit ve vodě a potom vylít do posvátného odpadu, či jak se to mu říká. Taky na chvíli přišel ředitel nás zkontrolovat.

Po škole jsem sedla na bus, potom na shuttle a ještě se stavila v Targetu. Už mi totiž došli mandle a cereální tyčinky, taky jsem dostala chuť na dietní pepsi. Hádejte, co jsem neobjevila. I kdy jsem ji tam hledala tisíckrát…. Dneska tam byla…. MILKA!!!! No, už je skoro sežraná.
Taky jsem tam narazila na čelenku s mašličkou asi za 50 centů. Moje nová mašličková vášeň mi nedala a říkající si, že to vlastně kupuju pro baby sestru, vzala jsem jí s tím, že si ji občas pučím (zítra si ji chci vzít do školy).

Taky jsem začala sbírat čtvrťáky a dolarové mince. Čtvrťáky mají vzadu státy USA a jimi ovládané území, dolarové mince mají presidenty USA (zatím asi jen prvních 14).
Na zastávce máme rozměňovač, tak jsem tam dneska nasypala asi 11 dolarů. Vyhodilo mi to teda asi 8 Lincolnů (dolarová mince), potom různý drobáky, ale taky čtvrťák ze Severních Marian, což je podle mě docela vzácnost.

Už mám 3 různé dolarové mince a 15 čtvrťáků. Však já to posbírám všechno :D Jen musím platit kešem, jelikož doteď jsem všechno, co se dalo platila kartou.

Jak jsem skoro urazila ředitele+nějaké fotky

Už jsem sem relativně dlouho nepsala, tak to musím zase napravit (což půjde těžko, jelikož si nic už zase nevím, co se dělo, ale zkusím si vzpomenout).

Ve středu jsem se pobavila v US History. Opakovali jsme na písemku, kterou jsme psali ve čtvrtek, učitel se nás náhodně ptal na otázky s tím, že jestli jsme odpověděli dobře, dostali jsme bonusové body do písemky, jestli špatně, tak mínusové. Konečně jsme se už dostali ke konci války, opakovali jsme vstup amerických vojsk do Německa a učitel jen tak mimochodem prohodil, že tam založili základnu a jsou tam až do dnes. Na což se spolužák nechápavě zeptal: „A co tam jako dělají?“
Učitel: „No tak pozorují situaci…“
A spolužák :“A nejsou už trochu starý, když to tam pozorujou už přes 60 let?“
Učitel: „????“
Spolužák: „Ty jo to by mě nebavilo 60 let trčet v Německu a hlídat tam něco.“
Učitel: „No tak tam nejsou ty samí lidi od druhý světový… To se obměňuje…“
Spolužák: „Aha, tak to by mě nenapadlo“.

Do konce hodiny mě pak ještě stihl učitel dvakrát naštvat. On jeho dobrým zvykem je totiž posmívat se lidem (což tu dělá většina učitelů). Ono je to vtipný, když to dělá druhým, ale mě to ještě nikdy neudělal. Řekl nám, že má otázku, kterou nikdo nebude vědět a zeptal se, na jaké hoře vojáci vztyčili vlajku po bitvě o Iwo Jimu. Když jsem mu řekla, že na Mt. Suribachi (neptejte se mě, jak to vím, sama nevím) hned začal s posměškama, že já abych něco nevěděla, to by se muselo něco stát… Ne, že by byl vyloženě zlej, ale byl nepříjemnej. :/

Když Vám teď řeknu druhý důvod, proč mě naštval, bude se ten první zdát dost malichernej. Naštval mě tím, že se o Holocaustu zmínil jen posledních 5 minut před koncem hodiny s tím, že nám řekl počet mrtvých a že to bylo násilné likvidování židů. Konec, tečka nic víc. Byla jsem dost nakrklá, protože to je něco, o čem by se měli učit do zblbnutí (Ale svou chybu napravil v pátek, takže je vše odpuštěno).

V Kompozici jsme začali prezentovat naše básničky. Mě můj „partner“ s kterým jsem to rozebírala jenom nakrknul ještě víc, a utvrdil v přesvědčení, že co si neudělám sama, to nemám. :D Dohromady jsme měli 9 otázek, on dělal 4 a já 5. Každý jsme měli ty své důkladně rozebrat a přinést do školy. Zatímco já na tom makala 3 hodiny, on jen donesl přepsané to, co už jsme spolu vymysleli v hodině…

No shrneme to, nebyl to nejlepší den. V noci jsem se nevyspala, jelikož jsem do půl jedný dělala projekt o NASA, plus jsem se učila na dvě velký písemky.

Byla jsem nevyspalá, takže ani čtvrtek nebyl nejlepší den. Ráno jsem usnula v buse, což by nebyl problém, ale normálně se sama vzbudím těsně před tím, než je bus před školou. V ten čtvrtek jsem se vzbudila, a nikdo už v buse nebyl, budil mě soused, jestli prý nechci vystoupit :D:D

Učitel v US History měl blbou náladu, takže ještě zhoršil tu moji, ale ten velkej test jsem jakžtakž napsala, zdálo se to jednoduché.

Ještě jsme psali ze Španělštiny, byl to ústní, poslech i psaný test, ale myslím docela v poho.

Doma jsem teda zjistila, že jsem si zapomněla učebnici ze které zítra píšem písemku ve škole, ale bylo mi to jedno, v 10 jsem šla spát.

Takže abych ukončila všechnu depresi a špatnou náladu, celej dnešek jsem ji měla výbornou. NA všechny jsem se smála a všichni na mě :- )
Všimli jste si někdy, že i takový banální fakt, že se někdo mračí/směje může trochu ovlivnit Váš den?? A jelikož mě pomáhali zlepšovat náladu jiní ty předchozí dny, dneska jsem se zase na všechny smála já.

V US History učitel napravil svůj prohřešek a pustil nám dost grafické video o Holocastu. Bylo to zajímavé v tom, že to neukazovalo jenom ty velké koncentrační tábory, ale i ty méně známé, kde taky zemřelo velké množství lidí (byť „jenom“ tisíce).

V English jsem se snažila přečíst ten článek v učebnici, ze kterého jsme dneska měli psát písemku. Byl docela těžkej, ale při své pozitivní náladě jsem byla nadšená, že jsem se zase naučila něco nového. Teď už totiž vím, co je to „Accountability, Equity, Fiscal Integrity and Efficiency in Federal Bureaucratic Agency“ :D

V Matice jsme dostali zpátky velký test, který jsme psali minulý týden. Jak se učitelka vyjádřila, dopadlo to prý hrozně, protože i já měla jen 90% :D Ostatní sahali až k 60%. Jiný den bych z toho byla naštvaná, ale ne dnes, dnes jsem měla dobrou náladu.

Na oběd nás učitelka pustila asi už po půl hodině, jelikož musela jít za seniorama kvůli mission tripu. Načež ani nevím jak, ale mezi spolužákama se strhla vášnivá diskuze, kolik berou jejich rodiče, jeden si stěžovat, že jeho rodiče jsou hrozně chudí, že berou jen 35 tisíc dolarů ročně. O tomhle chci napsat více, o cenách tady a o platech, článek je ve výstavbě.

V Government jsem dneska presentovala svůj projekt o NASA.


Bylo to v pohodě, tak 5 minut jsem mluvila, jen jsem nějak nemohla vyslovit slovo „Aeronautics“ i když jsem to doma trénovala. Když jsem domluvila, všichni mi začali tleskat, jako kdyby se hrozně divili tomu, že ve skutečnosti umím pár vět v angličtině (v téhle třídě jsem toho ještě moc neřekla, pravda, navíc je s juniorama). Tak 5 lidí se na mě hned sesypalo, že milují můj akcent. Tak dík!

Potom prezentovalo ještě pár dalších lidí, jedna holka mluvila o INS (Immigration and Naturalization Services). Načež se strhla vášnivá diskuze, tentokrát o Mexičanech. Ono je zajímavé, že sice na oko se všichni tváří, že jsou proti rasismu, ale za zavřenými dveřmi… No i o rasismu chystám článek.

Na konci sedmé hodiny jsme všichni měli jít do tělocvičny, že nám škola popřeje šťastnou cestu a tak (jedeme do New Orleans, psala jsem to?). Řekli nám, ať se tam chováme slušně, že tam s náma bude i nějaká dívčí škola (kluci to odmontovali: „Super, konečně si užijeme!“). Potom se kolem nás měla seskupit škola a nesenioři dostali instrukci, aby položili ruku na rameno nejbližšímu seniorovi. Já věděla, že za mnou jsou nějací junioři, proto když mě zezadu něco dost pěvně uhodilo do ramene, už jsem chtěla nadávat do idiotů. Otočím se… A kdo za mnou stojí??? Ředitel!!! Jak já jsem děkovala své prozřetelnosti, že jsem se nejprve ohlédla, než jsem dotyčnému nadala do kokotů.

Pak už byl skoro konec, tak jsem nasedla na bus a jela domů. Ve Wood River (nebo River Wood?), když jsem čekala na bus, jsem si vzpomněla, že mám v tašce foťák, tak jsem to vyfotila okolo zastávky.

Takový vodojem, jako je tu na fotce, je tu v každém městě, jen se liší tím nápisem samosebou, v každém městě je tam nápis toho města.




V Edwardsville jsem pak vyfotila ulici, kde je má oblíbená kavárna. (To je to poslední, hnědé stínítko vpravo – The Sacred Grounds Café).



Tam jsem si dala latté a pumpkin bread. Byla tam zase jiná slečna, ale taky moc milá. Ptala se mě odkud jsem, a když jsem jí to řekla, reagovala naprosto obvykle-„Oh, cool!“ Seděla jsem u stolu a zrovna jsem myslela na to, že Emily koupím taky pumpky bread, protože ona to má ráda. V tu chvíli se ke mě řítí ta slečna, že mi prý dala koncový kousek, který je menší, než ty ostatní, takže mi jeden kousek zabalila navíc. Náhoda? :- )
Sama pro sebe jsem si pak musela říci, že se tu měním. Nesežerala jsem to totiž, ale opravdu vzala domů pro Emily. Co to se mnou??? Dřív jsem se o jídlo nebylo schopná rozdělit :D:D Tuhle jsem dokonce nabídla kus sendviče kamarádce…

Pak jsem nasedla na shuttle a jela k obchoďákům, odkud to mám domů nejblíže. Ještě jsem se chtěla zastavit do obchodu s botama, protože už hrozně dlouho sháním černý baleríny (vlastně od té doby, co jsem přijela). Totiž když tady jdeme do kostela, všichni jsou ve slavnostním, jen já jak křupan musím v teniskách, protože jiné boty nemám (teda mám vysokej podpatek nebo zimní, ale to se nedá nosit do kostela). Nebyla jsem je ale schopná sehnat, jelikož jsem za ně odmítala dát víc než 15 dolarů (kdybych chtěla dát 50 , sehnala bych hned) a navíc je vždy neměli v mé velikosti, jelikož mám tak trochu specifickou. (9 je mi malá, 10 hrozně velká a 9,5 se moc nevyrábí). Světe div se, já je našla!!!! Jsou mi a navíc byli v mém cenovém rozmezí. A Abych zabila dvě mouchy jednou ranou, potřebovala jsem i nějakou pracovní kabelku, jelikož nechci do New Orleans tahat tu, co nosím do školy. Tahle stála 5 dolarů, je plátěná, takže ji nemůžu poškrábat či tak něco a můžu ji pak používat dále.

Mé úlovky:



Měli tam i nádherné boty na podpatku, byly zlevněné na 24 dolarů…. Byly fakt dokonalý, ale nechtěla jsem utrácet peníze, tak jsem si řekla, že jestli jsou mi souzený, určitě tam budou i jindy. Ještě, že jsem to udělala. U pokladny jsem totiž dostala poukázku na slevu 10 dolarů, heh. Taky jsem dostala zákaznickou kartu (už jich mám asi 10 z různých obchodů, nic to nestojí, prostě vždy, když něco nakoupíte, vám ji projedou a někdy tam máte slevu, tak to máte levněji). Akorát jsem udělala chybu, když se mě zeptala, kdy mám narozeniny, řekla jsem jí popravdě, že jsem prosinec. Svou chybu jsem si uvědomila v momentě, kdy jsem to vyřknula, kdybych řekla, že třeba v dubnu, mohla jsem dostat narozeninovou slevu :/ No tak nic.


Večer jsme šli na večeři do 54th street grill. Byla tam hodinová fronta, tak jsme skákli vedle do BestBuy (obchod s elektronikou se všema těma „kůl“ věcima jako foťáky, laptopy, čtečky knih, mp3…). Nejprve jsem se snažila pochopit McBook, ale pak jsem si uvědomila, že vlastně podvádím svého Ferdinanda /můj notebook/, tak jsem se vydala obhlédnout tašky na něj. Zbývající čas jsem strávila u iPadu a hrála hry.

Příští týden tu nebudu, neb jedu na Mission trip Do New Orleans, pomáhat obětem Katriny se svou senior class. Vůbec nevím, co od toho mám čekat, ale každopádně se tu tejden nezjevim. Možná zítra ještě napíšu, jak jsem se balila, ale spíš ne. Zatím se mějte!


Ještě přikládám několik fotek z minulého týdne, neb jsem Vám ještě neukázala, co jsem si koupila minulý víkend(aneb jak se oháknout od hlavy až k patě za 14 dolarů a ušetřit 150, viz minulý článek), ze kterých mám radost, neb to byl balzám na moji spořivou duši.

Tak tedy:
Šaty (pro normálně vysoké lidi, pro mě jenom halenka, trošku se to taky srazilo)-5 dolarů.


Tričko (všimněte si prosím souladu mašliček v uších a na triku :D)-5 dolarů


Šaty -10 dolarů (když jsem byla upozorněna na to, že jsou trochu krátké, říkala jsem, že to je možná moje jediná šance, jak v létě udělám rozdílovky :D:D) Sako – 8 dolarů



Šortky-nové, 5 dolarů; Tričko –koupené už dýl, ale hrozně se mi líbí



PS: Jak se Vám líbí nový vzhled blogu?