Prague, here I come!

Tak je to tady, zítra v 8 ráno vyrazíme na letiště. Je to zvláštní jak rychle ten rok uběhl. Všichni mi říkali, že to půjde rychle. Já jim nevěřila. Ale ono to šlo rychle. Až směšně rychle.

S mojí host rodinou už jsem tak napůl rozloučená. Molly odjela na tábor už v neděli, takže s ní jsem se loučila v sobotu večer. Dostala ode mě pár dárečků, mimo jiné tričko z Prahy.

Dneska jsem předala dárky ostatním. Host rodičům jsem dala čokoládu, fotoknihu, pilník a magnet. Emily jsem dala zvoneček z Čech, tričko a tašku.

Největší radost udělala všem fotokniha s fotkami nás všech z celého roku a mým komentářem k tomu.


Taky jsem dokončovala balení, což mi dělalo větší problémy, než jsem si myslela. Nevím proč, ale jsem dost fixovaná na blbosti, které normální lidi bez problémů vyhodí-vstupenky z kina, plyšák z tomboly, nebo zničené žabky. Ne, že by mi tolik šlo o ty věci, ale vždy když se na ně podívám, něco mi připomínají, něco co jsem tady zažila. Takže jsem si při balení a vyhazování i pobrečela (hlavně vzteky). Trochu mě vyléčilo, když jsem se podívala na stránky letecké společnosti, kolik stojí nadváha-to jsem se znovu směle vrhla na vyhazování.

Hodně věcí jsem taky darovala hostsestrám-jako školní pomůcky, nebo šampóny, na které už nemám místo.

Jediné, co mi teď zbývá, je věřit, že vše dobře dopadne, jelikož mám dost zavazadel. Dvě na odbavení, jeden příruční kufr, který váží třikrát tolik, než by měl. Jelikož byl můj kufr těžkej, dala jsem do igelitky dva svetry, župan, mikinu a zimní kabát. Když mě budou honit, že mám moc věcí, prostě si to obleču na sebe- a budu za retarda-a odvezu to tak. Dost jsem se nervovala, ale od určité chvíle jsem to vzdala, nasadila pozitivní náladu a věřím, že všechno půjde podle plánu.

Teď večer jsme ještě měli poslední rozlučkovou večeři, mohla jsem si vybrat, kam půjdeme. Ani jsem to nemusela promýšlet a věděla jsem, že chci do Panery. Proč? Protože je úžasná, kdo zkusí, už nikdy nechce jinam. Rodinka mi koupila pumpkin muffin na cestu, protože všichni ví, jak je miluju.

Doufám, že se dostanu do postele aspoň kolem 1, ať spím aspoň těch 5 hodin.

Příště už napíšu z domova. Už se těším!


Jsem zvědavá, jak budu reagovat, až přijedu. Prý mají studenti větší kulturní šok, když se vrátí domů, než když odjeli do cizí země. Je to prý proto, že oni se za ten rok změnili-zestárli, dospěli, pochopili, jak se žije jinde, ujasnili si, co v životě chtějí dělat, zjistili, že věci můžou fungovat jinak (a mnohdy lépe) než u nich v domovině. Zatímco studenti se změnili, všechno doma zůstalo úplně stejné.

Dneska se mě můj hostdad ptal, jestli jsem ráda, že jsem jela. Řekla jsem, že ano, ale ve skutečnosti to zdaleka nevyjadřuje to, jak jsem vděčná a jak jsem ráda, že jsem tu mohla být. Jsem vděčná svým rodičům, že mi to umožnili a že mě podporovali. I když jsem si před rokem myslela, že v podstatě jediný smysl exchange programu je naučit se jazyk, dneska vím, že to není zdaleka jediný, ale hlavně to není ani to nejpodstatnější.

Podstatné totiž je, že jsem dokázala se postavit na vlastní nohy v úplně cizí zemi, kde jsem ze začátku moc nerozuměla, lidé tu mají jinou mentalitu a já tu byla bez jediného mě dosud známého člověka. Dneska už vím, že se můžu přestěhovat kamkoliv po světě a tam můžu začít a nemusím se bát, že to nezvládnu. Vím, že to nebude lehké-ani tento rok nebyl vždy jednoduchý. I já, která normálně pláče jen zřídka, jsem tu probrečela pár kapesníků. Úžasné na tom ale bylo, že když jsem se dokázala přes problém přenést-třeba, že ve škole nikoho neznám-na konci jsem byla jenom silnější.

Ještě před odjezdem nám naše exchange organizace řekla, že už nikdy nebudeme vidět svět stejně. To je svatá pravda. Tento rok jsem se naučila, že věci můžou fungovat i jinak než jsem zvyklá, a že jenom proto, že jsou odlišné, nemusí být nutně špatné. Naučila jsem se trpělivosti a respektovat druhé. Tedy lekci, která se mi bude hodit celý život.