You can build your own bear!

Vím, dlouho jsem teď nepsala, z části proto, že jsem nestíhala, ale hlavně proto, že se mi nechtělo. Někdy napíšu, co všechno se stalo, dneska to jenom načnu.

Byla jsem vybrána do Christmas Dance court, což teda zrovna odvázaná nejsem. Na ples se mi jít nechce a tak nějak jsem plánovala, že tam nepůjdu (jak se říká, jedou stačilo..), ale prej musím, když jsem v courtu :/ Ale aspoň budu mít lístky zadarmo. Je to tuhle sobotu, holky mě pozvali, ať jdu s nima, tak nevím, no, ještě uvidím.

V US History nám oznámil, že do konce roku už nebudeme psát písemky, ale budeme pracovat na velkém projektu ve skupinkách po třech. Já samosebou vyfasovala ty největší retardy z celý třídy, i učitel se tvářil, že je mu mě líto. Ale vyměnit je nemůžu, neboť se prý „musíme naučit spolupracovat i s lidmi, které nemáme rádi“. Takže celej 5-stránkovej projekt na téma „Slabé stránky New Deal a kritika na něj“ budu nejspíš dělat sama. Gordon a Jordon, jak se ty dva inteligenti jmenují, se mnou jezdí autobusem, takže například vím, že jejich největší zábava je kreslit na zamlžené okno pánské genitálie, ukazovat na ně a smát se tomu… To si ještě spolu užijeme, oni totiž neví, jak otravná umím být, když chci, heh.

V AP Kompozici jsme psali esej na knížku, co jsme četli a já dostala A- (a nahoře na papíře bylo napsáno: good job). Z toho jsem byla šťastná.
Trochu jsem dneska přemýšlela o Americkém školství, a to, i když má své mouchy, má taky spoustu výborných věcí. Tak například sloh. Zatímco my se učíme psát líčení, fejetony a reportáže, tady píšou eseje. Esej má jasně danou strukturu, ale účel je prostý- naučit se obhajovat váš vlastní názor. V prvním odstavci zaujmete postoj a potom ho ve třech odstavcích obhajujete, v závěrečném odstavci shrnete ten úvodní. Ale když se nad tím zamyslíte, v životě pak v konečném důsledku není až tak důležité, zda-li umíte napsat fejeton, ale když si neumíte vytvořit na věc vlastní názor a hlavně obhájit ho, jste ztracení.

Literatura se tady taky vyučuje jinak. U nás se učíme stovky autorů, aniž bychom pořádně chápali, co napsali, tady se učí jen ty hlavní, přičemž knihy se čtou postupně doma a rozebírají ve třídě.

Škola zjevně potřebuje peníze, takže jsme dostali kalendáře, které musíme prodat a peníze potom dát škole. Problém je v tom, že jeden kalendář stojí 25 dolarů, jsou v něm sice nějaké „slevy“ (třeba 50 centů na sendvič, to jednoho vytrhne), ale všechny platí v Altonu, kde já nebydlím. No, ale my povinně musíme prodat ty dva kalendáře, takže 50 dolarů musím vytáhnout ze svého, jelikož nikdo z rodiny se to ode mě koupit nechce :- (

Minulý čtvrtek byl Thanksgiving, o tom chci napsat článek později. Ano vím, jsem nespolehlivý jedinec a možná pochybujete, že se ho někdy dočkáte, ale jak se říká: Naděje umírá poslední :- )

V pátek jsem měla v St. Louis sraz s kamarádkou Monikou z Polska. Měli jsme se sejít v Science Muzeu a jít na film o letadlech „Legends of Flight“. Mě do St. Louis vezli hostrodiče, to ráno trochu mrzlo, a my nemohli najít škrabku, takže jsem na místo dorazila trochu později. Ale film jsme stihly, promítací plátno bylo jakoby na celou kopuli, takže scény, kdy letadlo letělo proti Vám, nebo jsme viděli přírodní scenérie „3D“ byly vážně efektní!
Potom jsme se šli podívat po muzeu, hlavně jsme se zastavili v sekci s letadlama a raketoplánama a zdlouhavě rozebírali, co bychom chtěli pilotovat, plachtění (Monika už má vlastní průkaz)… Když nás to přestalo bavit, tak jsme se rozhodli jet metrem do města. Monika se bála, ale mě bylo doma vysvětleno, že zastávka je poblíž, že to zvládnu. Ještě jsem se ptala chlápka u pokladny, jak se tam teda jde, ale bohužel jak by řekli Američané, maník měl „some issues“, jelikož si dost pletl pravou a levou stranu. Nejprve mi řekl, že musím odbočit doprava a pak doleva, potom že doprava a doprava, a nakonec to ještě změnil dvakrát. No takže jsme s Monikou šli, bylo to docela strašidelné, nikde nikdo (ráno Black Friday…), navíc jsme procházeli komplex nemocnice… Ale ani nevím jak, najednou se před námi zjevila kýžená zastávka. Z metra se teda vyklubala spíš tramvaj, ale tak nevadí :D Po tom, co mě Monika asi 5 krát přesvědčovala, že tohle je naše tramvaj a už i do ní vlezla, já ji vždycky vytáhla, že není, ale nakonec jsem nás nasměrovala do správný. Vystoupili jsme na zastávce, o který mi Peggy řekla, že je tam plno obchodů. Když jsme tam vylezly, nikde nikdo a byl tam pouze jeden fastfood. Tak jsme do něho vlezly, obsluha byla pomalá, jídlo hnusný, všude špína. Když už jsme měly za sebou jídlo, zjistila jsem, že ta ulice s obchodama a restauracemi je až za rohem. To jsem se teda dost nakrkla, protože tam opravdu bylo všechno-od Starbucks, přes Subway až po moji milovanou St. Louis Bread and Co. No takže jsem byla dost naštvaná a Monika se tomu hrozně smála :/

Chuť jsme si zašli spravit do kavárny, kde jsem si dala pumpkin latte. Potom už byl pomalu čas, tak jsme se vydali zpět k zastávce. Mělo nám to jet asi za 5 minut, tak jsme čekali, když k nám přistoupil nějakej starouš, že nás prej s tím kafem vyhodí, že jeho prej jednou vyhodili uprostřed ničeho v poli. Jenomže tramvaj (metro) zrovna přijížděla a my zpanikařily. Já do sebe na ex hodila skoro celý kafe a opařila si tak jazyk, že ještě teď šišlám. Monika byla šikovnější, schovala kelímek do kabelky.
Když jsme se vrátily zpět do muzea, její hostrodiče už tam čekali, tak jsme se rozloučili, ona mě teda s nima ještě seznámila a odjeli. Já potom zavolala domů, ať si pro mě přijedou. V mezičase jsem se šla podívat po muzeu a objevila skvělý obchod jménem „Build a Bear“. Spočívalo to v tom, že jsme si vybrali plyšáka bez vnitřku, potom jsme mu vybrali oblečení a šli jste na „plnění“. To byla velmi náročná činnost. Tak předně děti vyfasovaly srdíčko, které si přikládaly na čelo, srdíčko se potom vložilo medvědovi (popř. jiné plyši) do těla, prodavačky ho naplnily a zašil se. Bylo to hrozně roztomilé! A Těch oblečků, co tam pro ně měli! Obrovský regály plný nejrůznějších kostýmů pro plyšáky-Harry Potter, Letec US Air Force… Dokonce Harry Potter brýle pro medvědy měli….
Plyšouni byli hrozně roztomilý, já si pořád musela opakovat: „Jsi skoro dospělá, nepotřebuješ plyšáky..“ abych se udržela a nekoupila to. Ale udržela jsem se, jsem na sebe pyšná!

Potom pro mě přijela Emily a jeli jsme domů. Večer kolem 9., když už jsem byla v pyžamu a v posteli, pro mě přilítla Molly, že musíme jít do kina. :D Bezva, tak jsem se neochotně vypotácela, na benzíně jsme musely koupit velkou Coca-Colu, abych neusla a jely jsme. Film se jmenovat „Megamind“, byl animovaný, ale pobavila jsem se. Nikdo mi ale nevymluví, že ta modrá příšera vypadá jako Obama.




Čímž neurážím presidenta, nicméně mi to celé přišlo jako parodie na něj.
Když jsem viděla ceduli, která zcela jasně zesměšňuje Obamův slogan a plakát,smála jsem se asi 10 minut (byla jsem za blba, ale co, v kině bylo asi 5 lidí).

Parodie



Originál



Toť krátká zpráva ode mě. Mimochodem, je tu pěkně hnusně, sice je teplota kolem 5-8C, včera teda svítilo sluníčko, ale dneska celej den pršelo a bylo hrozně temno.

Vánoční nálada je už v plném proudu, doma už je koupenej stromek, lidi mají nazdobený domy světýlkama (někdy vyfotím), my máme světla po obvodu a na keři. Je to moc pěkný! (o obchodech nemluvím, tam už jsou vánoce od října). Včera jsem ve Walmartu viděla růžovej strom pokrytej stříbrným prachem a jen… podržte se…. Za 20 dolarů. No nekupte to!