I když to ráno vypadalo, že bude kosa, nakonec bylo vedro a já tak litovala, že jsem tahala mikinu. Za uložení věcí se tam mimochodem platilo něco kolem 16 dolarů. No jídlo bylo opravdu drahé, platila jsem něco kolem 4 dolarů za obyčejnou láhev vody, za párek v rohlíku chtěli 7 dolarů, za malou (ale opravdu malou, asi jako jeden kopeček u nás, ne americky malou) zmrzlinu 5$. Jinak protože to bylo ještě před Halloweenem, všude to bylo vyzdobené jako rádoby strašidelně.
No a pak jsme začali s atrakcemi. Po poledni to ještě nebylo s frontami tak hrozné, na první horskou dráhu jsme čekali „jen“ půlhodinu.
(Na obrázku naše první atrakce a Molly).
Tahle dráha byla dobrá, ale trvala hrozně krátce. Jak jsem později zjistila, jízda to byla možná i nejdelší, ostatní trvaly ještě kratší dobu-za 30s bylo po jízdě.
Jako další jsme se vydali na Batmana, údajně nejnovější a nejlepší atrakci. Po 10 minutách čekání, se náhle dráha zastavila, protože nějakej blbeček si uprostřed jízdy sundal pás, což všechno automaticky zastavilo. Nás všechny, co jsme tam čekali, vyhnali, že prej teď to chvíli nepojede. Bylo to k naštvání, protože jsme byli tak blízko!
Další jsme chtěli jít na věž, na které vás vozíky vyvezou nahoru a pak tak padáte volným pádem. Bohužel nám ale řekli, že jsou nahoře vosy, takže dneska nic. (Fotka s vozíkama je pořízena o týden později). To bylo dost k naštvání, ale tak jsme šli na jinou dráhu, kde jsme museli čekat skoro tři čtvrtě hodiny.
Potom jsme se s Molly rozhodly, že půjdeme na dráhu, kde padáte volným pádem pozadu. Em i Adam odmítli, tak jsme šli sami. Bylo to tak rychlý, že jsem se nezmohla na nic jinýho než na zavřený oči a na ječení :D Bohužel se mi nějak nepodařilo hlavu udržet na podpěradle, což pak dost bolelo, protože mi jen tak klimbala ve vzduchu.
Pomalu jsem začínala mít hlad, ale jednak bylo jídlo drahé a druhak jsem moc neměla odvahu jíst, jelikož tu byla slušná šance, že bych to po nějaké jízdě zase hodně rychle reklamovala.
Jak ubíhal čas, začalo se to opravdu nechutně plnit. Na „The Boss“, což má být největší horská dráha jsme už čekali hodinu. Při čekání byl dobrý výhled na oblouk, ze kterého se skákalo volným pádem (když se podíváte pořádně, na druhém obrázku dokonce uvidíte lidi, jak skáčou).
Jinak jízda byla relativně dlouhá, ale vozík se hrozně třásl, takže mě z toho pak bolely záda.
Prošli jsme kolem něčeho, co mi dost silně připomínalo centrifugu. Na to jsem odmítla jít, protože vím, jak mi jednou bylo blbě, když jsem na tom byla na pouti. Emily taky nešla, takže jsme museli čekat na ty dva. Ti se po půl hodiny vrátili s tím, že to bylo úžasný, že jdou znova a že my musíme taky. Já se vzpírala, ale nakonec jsem se nechala ukecat. A hádejte co! Ano, bylo mi blbě… Naštěstí jsem v tu dobu tak 5 hodin nejedla, ale i tak jsem okamžitě pocítila muffiny, co se vraceli zpět :D Jsem nechutná, já vím. Ale každopádně mám další poučení: Nikdy nedělat něco, o čem vím, že mi to uškodí, protože pusu si vždy stačí namlít jenom jednou. Ale jedno mi věřte: Na centrifuze mě už nikdo nikdy neuvidí.
No ale uklidňující bylo, že blbě jsem nevypadala jenom já, ale i ostatní. Další čekání na batmana (to je ta atrakce jak už jsme jednou vystáli a oni nás vyhnali) jsem protrpěla. Taky čekejte si 90 minut bez možnosti sednutí a s podrážděním žaludkem (jak já jsem byla sprostá, ale v češtině naštěstí). Ale jízda nakonec byla fakt super!
Potom jsme se uvolili, že park je opravdu už přecpaný, udělali poslední fotku a šli pomalu k autu.
Byl to skvělej den a dost jsem se těšila, že týden na to pojedu zase. O tom napíšu příště.
*********
Jinak mám novej poznatek. Docela jsem se tady naučila nadávat v češtině, rozumějte ne na někoho (většinou) ale na něco, takové to, že když vám něco nejde, jedno „k****“ nebo „do p*****“ Vám trochu uleví. Ale jak jsem teď občas začala už přemýšlet v AJ (což nevím proč, se před těmi 14 dny stávalo často, teď prakticky vůbec), začala jsem i mluvit sprostě v angličtině, což jaksi není dobré. Když jsem na našeho kocoura ječela, že je to „do****ná kočka“, byla jsem sice příšerně sprostá, stydím se za to, že jsem takhle urážela někoho, kdo na mě nemůže ječet zpátky, ale každopádně mi nikdo nerozuměl. Když jsem ovšem jednou na něj křikla že je to „stupid ugly cat“ a host sestra to zaslechla, koukala se na mě jako na vraha.
Na mou obhajobu: Ta kočka mě nesnáší (dobře, je to vzájemné) a už několikrát mi počůrala postel (to si neumíte představit ten smrad). Taky za mnou pořád chodí, mňouká, což mě dohání k šílenství :D
Tuhle jsem jí omylem (opravdu náhodou) přišlápla ocas, ona zapištěla, jako kdybych ji vrazila kudlu do břicha a celej den se mi vyhýbala. Ovšem další den už zase začala otravovat. Tak a zajímalo by mě, proč o tý kočce píšu jako o kočce, když je to vlastně kocour.
Máme ještě jednoho kocoura, tenhle je i docela milej a roztomilej, ale je to trochu blázen. To, že po domě ustavičně honí svoje imaginární kamarády (vysvětlivka pro pubertální jedince: uvědomuji si, že to může znít dvojsmyslně, ale myslím tím pouze to, že běhá jak magor po domě třeba hodinu) ještě tak nevadí, ale to, že v noci vydává divný zvuky, to už je horší. Jeho repertoár je různý, umí kvičet jako podsvinče, řvát jako mimino nebo dělat zvuky podobné „ách, achich ouvej“.
Žádné komentáře:
Okomentovat