Minulou neděli jsem strávila v klidu. Ráno jsem v 9 vstala, potom jsme jely s Emily do kostela. Na oběd jsme pak jeli všichni do jiného kostela, kde probíhal fundraising= vybírali peníze. Člověk zaplatil asi 7 dolarů a mohl sníst, co chtěl. Potkala jsem tam jednu holku od nás ze školy, tak jsme se pozdravili a ona pak za mnou ještě přišla, to bylo milé.
Odpoledne jsme potom jeli na Emillinu college, kde probíhal nějaký ceremoniál, sestřičky tam skládali přísahu (z Emily bude po vysoké zdravotní sestra). Jedna tam mluvila moc pěkně o tom, jak byla v Haity a ukazovala tam fotky. Po ceremoniálu byl menší banket (rozuměj dvě obrovské mísy cookies a k tomu bowle s limonádou). Odpoledne jsem strávila s úkolama, dočetla jsem knížku, co jsme měli mít přečtenou do angličtiny.
Večer jsme se mrkli na příšerky s. r. o. Dokonalej film! Dokonce bych ho už i byla schopná sledovat bez titulků, ale nakonec jsem je tam měla.
Přes týden se nic moc zajímavého nedělo. Psali jsme několik testů a quizů, tak jsem zvědavá, jak dopadnou.
Moje španělština mě začíná trochu štvát, protože mi přijde, že tam nic moc neděláme. V pátek jsme psali s Quiz s tím, že jsme ho nestihli, tak jsme ho odevzdali a v pondělí ho doděláme. No moc nechápu význam toho quizu, že :D
Někdy ve čtvrtek za mnou přišel vedoucí atletiky na škole, moc milý postarší pán, že se za ním mám v pátek po obědě stavit kvůli basketbalu. Jenže já na to samosebou zapomněla…. No snažila jsem se mu vyhýbat, ale on mě dostihl :/ Ale nebyl naštvanej, mám jen přijít v pondělí : -) No každopádně s koučkou na cross country jsem se dohodla, že soutěžit už nebudu, ono stejně tréninky jsou jenom do konce října, a navíc závody hlavně o víkendech, které fakt nechci strávit v dešti venku, od listopadu mi začne basketbal, takže to není potřeb hrotit s běháním. I když jsem díky cross country žádný kamarády nezískala, můžu být alespoň vděčná za nějakej pohyb, díky němuž si pořád držím svou „příjezdovou“ váhu.
Ve čtvrtek jsem taky byla nakupovat s Lauren a Amandou. Po tréninku cross country mě vyzvedly a jely jsme do nějakýho nákupního střediska v Altonu. Nejdřív jsme vlezli do JC Penny, kde mě li docela výběr. Vtipný bylo, že se tam sešlo docela asi 7 lidí od nás ze školy, takže vždycky když jsem vylezla z kabinky, oni ta všichni seděli na lavičce a komentovali to :D Našla jsem tam docela pěkný šaty asi za 34 dolarů, ale byli mi dost těsný, tak jsem je nechala na pokladně s tím, že se ještě poohlédnu jinde. Ještě, že jsem to udělala, protože v Macy’s jsem narazila na hrozně pěkný fialový šaty jen za 26 dolarů! Tak jsem byla nadšená! Holky chtěli jít kupovat ještě boty a náušnice, ale já když jsem viděla ty ceny-za náhrdelník a náušnice asi 40 dolarů, tak mě polil studenej pot. No tak jsem tak nenápadně naznačila, že jsem unavená (což byla v zásadě i pravda), musela jsem počkat než si Lauren vybere boty a pak jsme konečně jeli domů. Bylo od nich fakt milý, že mě zavezli domů, i když je to tři čtvrtě hodiny cesty. Jsem s nimi i domluvená, že mě odvezou i na homecoming, což jsem nadšená, že s tím nemusím otravovat host rodiče.
V pátek nám při obědě rozdali dress code na příští týden. Každej den je nějaké téma, co musíme nosit- a nesmíme nosit uniformu. V pondělí musíme být všichni v modrém, v úterý máme být oblečení s někým jako dvojčata, ve středu být co nejdivočejší ve vzorech, ve čtvrtek být oblečený jako super hrdina (toho se fakt budu účastnit) a v pátek je jedinej den, kdy mžeme nosit rifle. No a v sobotu homecoming.
Tenhle víkend jsme v sobotu jeli do kostela, já jsem poznala několik členů Scottovy rodiny. Na oběd jsem se tak přejedla, že jsem ani večer neměla hlad :D
Dneska jsme byli v kostele a potom jsme se stavili v KOHL’s, protože Em potřebovala koupit dárek. Já jsem tam ale objevila boty k šatům, které byli ve slevě. No podpatky mají asi 12 cm, takže já s nima mám přes 190 cm :D Hádám, že se na nich zabiju, no uvidíme. Ale každopádně jsem šťastná, že už mám všechno na homecoming, včetně náhrdelníku, kterej stál 8 dolarů! Yippee!
Večer jsem byla na oslavě narozenin Emiliný kmošky. Měli tam příšerně dobrý brownies se zmrzlinou, byla jsem ráda, když mi po dvou soustech někdo poklidil lžičku a já už nemohla jíst, protože má vůle je hodně chabá co se týče sladkého a zase bych se přežrala. Taky jsem zjistila, že začínám mít ráda cizí děti. Doma mi byly úplně ukradený, proč by mě taky měli zajímat, když mám doma dva malinký krásný sourozenečky, ale tady je nemám, tak se rozněžňuju nad cizíma :D A malého Colina jsem si mohla i pochovat : - )
I když je konec září, počasí tady máme pořád relativně dobré. Dneska teda bylo jenom 15 stupňů a pršelo, ale celý příští týden bude okolo 25 stupňů. Co se týče října, začínám se na něj dost těšit, protože mě čeká spoustu zajímavých věcí:
• Druhýho října je homecoming
• Začneme jezdit na St. Louis symphony na koncerty vážné hudby
• 11. Října máme volno
• 15. Jedeme s host sestrami do obřího zábavního parku Six Flags
• 25. Října tam jedu znovu, protože tam bude velké setkání exchange studentů, což jsem nadšená, že konečně potkám taky nějaký zahraniční studenty
Dneska mi táta řekl, že z mého blogu má pocit, jako že já si myslím o Američanech, že jsou hloupí. To není pravda. Samozřejmě, je tu pár stupidních jedinců, o kterých jsem psala, ale těch je jenom hrstka. Bohužel jsou to ale ti nejhlasitější a nejvýraznější. Chytrý jedinec ví, že když náhodou nemá ponětí, kde je Česká republika (nikdo jim to nemá za zlé), má mlčet a doma si to v tichosti vygooglit (mimochodem věděli jste, že v angličtině existuje i sloveso „yahoo it“, které má stejný význam jako „google it“?).
Taky jsem dneska zjistila, že už mám v jazykách docela bordel. Když jsem dneska skypovala, pořád jsem měla tendenci odpovídat v angličtině – což je dost divný, když mozek slyší otázku v jednom jazyce, měl by automaticky vygenerovat odpověď v tomtéž jazyce, ne? A stává se mi to i naopak, že odpovídám tady lidem v češtině :D Řidič autobusu mě má docela za magora, protože mu pravidelně říkám při odchodu „nashledanou“. :D
Tuhle se mi stala dobrá příhoda. Jdu po chodbě a nejednou mi jeden kluk řekl „Ahoj“. Tak jsem odpověděla „ahoj“ a normálně jsem pokračovala. Až asi za další půl hodiny mi došlo, že on mi to řekl v češtině! Mám nějaký pomalejší vedení, zrovna jsem totiž psala písemku a vůbec jsem na to ani nemyslela, ale najednou jak blesk z čistého nebe mi to došlo. :D
A tuhle ve španělštině se mě jedna holka ptala, jak se řekne německy „Ahoj!“. Ale v tu chvíli jsem byla tak zmatená, že jsem si na to nemohla vzpomenout. No uznejte-někdo se Vás anglicky zeptá na německé slovíčko, vy si na papír kreslíte japonský znak, musíte vnímat výklad ve španělštině a do toho přemýšlet česky o němčině!
Mějte všichni krásnej týden a o víkendu se zase ozvu!
pondělí 27. září 2010
neděle 19. září 2010
Čtvrtý týden tady
Dneska jsem tady přesně už měsíc! Ač se to nezdá, ten čas hrozně letí. A jaký byl můj čtvrtý školní týden? Stalo se toho hodně a hodně věcí jsem si hlavně uvědomila.
Po neděli strávené s letadly mi to nějak v hlavě zazkratovalo a má špatná nálada, kterou jsem minulý týden občas měla, najednou zmizela. Na předodjezdovém semináři nám říkali, že přijde období, kdy se nám v hostitelské zemi bude zdát všechno špatně. Dalo by se říct, že jsem něco takového měla. Po té air show ale tohle všechno najednou zmizelo a už mi ty věci nevadí. Vlastně to bylo tisíce malých drobností jako, že DPH není tady připočítané ke ceně zboží, na klávesnicích mají přehozené y a z, komolí moje jméno, nebo že na přechodu Vám tady řidiči nikdy nezastaví. Já vím, jsou to vlastně blbosti, ale ono, když je jich hodně, tak se to znásobí. Jak se mi tady zase začalo tak líbit, začala jsem se i víc bavit se spolužáky a uvědomila si, že oni vlastně vůbec nejsou tak nepříjemné příšery, jak jsem si předtím myslela. :D Takže by se to dalo vlastně shrnout, že to byl docela přelomový týden.
Největší událostí asi bylo, když mi v úterý přišla Report card (něco jako mini vysvědčení za první měsíc). No z 6 předmětů mám 100% (U.S. History, English IV., Math IV., Web Design, Spanish I. a English III.) a z Theology jen 97% : / Připadám si tady extrémně inteligentní :D Vím, v Čechách jsem taky patřila k nejlepším (ta má skromnost :D), ale tady si toho cením ještě o trochu více, protože přeci jenom všechno je v angličtině. Nemůžu říct, že bych rozuměla úplně všechno, třeba mám trochu problém, když učitel mluví a já si z toho rychle mám udělat výpisky (což se děje hlavně v U. S. History). Než vymyslím, jak to napsat co nejjednodušeji, on už mluví o něčem jiném. Naštěstí už jsem si stačila v těch třídách najít dobré duše, které mi půjčují své sešity.
Učitele jsem si už zaškatulkovala do dvou skupin. První skupina-milí, vtipní, co svůj výklad umějí skvěle podat a navíc jsou na mě extrémně hodní-to jsou učitelé mých prvních dvou hodin-U.S. History a English IV.
V U.S. History jsme teď dobrali Theodora Roosevelta, neboli „TR“. Začali jsme s „Muckrakers“, což jsou lidé, převážně žurnalisté, kteří na začátku 20. století „odhalovali negativní stránky americké společnosti“, jak říká učebnice. Jednu hodinu jsme byli na počítačích, kde jsme něco hledali a doplňovali do pracovních listů, já jsem na konci hodiny šla na seznam.cz (ostatně někteří „chlapci“ od nás ze třídy celou hodinu hráli hry a nedělali vůbec nic). Učitel mě viděl, tak se zaujetím ptal, co to je :- ) Chvíli jsme si povídali, on se mě ptal, jestli mi chybí domov a tak.
V English IV. teď bereme funkcionalismus v Americe. Jednak je to zajímavá látka, druhak žeru naši učitelku :D Ona je geniální v tom, že některé slabomyslné jedince dokáže totálně urazit, aniž by si toho oni sami všimli :D (a ještě se smějou, jakej učitelka řekla vtip). Líčila nám svůj příběh, že její prarodiče jsou z Československa, ale tak jako to dělala spousta imigrantů, nikdy ji neučili Česky, protože chtěli, aby co nejlíp zapadla do americké společnosti, na své kořeny zapomněla a byla z ní hrdá americká občanka.
Učitelé z dalších předmětů patří do skupiny druhé. Tedy na mě samozřejmě hodní, na ostatní už tak ne, ale u některých výklad trochu vázne a je to nuda (to platí hlavně pro Theology).
Ve webdesignu děláme podle učebnice, která má naštěstí hodně obrázků, takže i když text moc nečtu, zhruba vím, co mám dělat.
Ve Spanish jsme vlastně za celej týden neudělali nic. Asi dvě hodiny jsem si zase musela vyposlechnout nějaký story –o tom, jak učitelce zemřela sestra, což je sice velmi smutné, ovšem v hodině španělštiny trochu nevhodné a potom o učitelčině příteli. Zrovna když vyprávěl nějaký takový story, lehla jsem si na lavici a klimbala. To si tak pochrupávám a najednou se z ničeho nic ozve příšerně vysoký a hlasitý tón. Já nadskočila asi metr. No měli jsme požární cvičení, takže nás vyhnali ze školy. Když už jsme jeden den teda konečně něco dělat začali, učitelka začala příšerně ječet a ukazovat k oknu. Já si říkala, soudě podle jejího výrazu, že tam je nejmíň king kong nebo mamut, ale ne, bylo to něco ještě horšího. Ona nám prosím do třídy vletěla včela! Tak jsme si vyslechli, že její kamarádky manžel umřel na včelí štípnutí…
No každopádně tahle hodiny si moc neužívám. Trochu k tomu přispívají moje spolužačky, které jsou o 3 roky mladší. Dobře, některé jsou v pohodě a normálně se s nima bavím, ovšem některé bych nejradši přiškrtila (ano, probouzejí ve mně násilnické sklony!). Když nám učitelka asi po 14 dnech rozdala neopravený test s tím, že ho opravíme sami, na mě zbyl test jediného spolužáka v té třídě. Ovšem děvenky včetně učitelky začali ječet: „Oh my gosh, this is so romantic!“ nebo „Look at her-she is red!“ Ano byla jsem červená, protože jsem se v neděli přismahla na sluníčku, vy nány pitomý! Po celý zbytek hodiny na mě byly vrhány významné pohledy ze všech stran. Ano milá děvčata, to jste to vystihly-já totiž hrozně toužím (v noci kvůli tomu nespím) po mém 14-tiletém spolužákovi, který je o půl metru menší než já, má rovnátka a jeho nejoblíbenější zábava je píchat tužkou do spolužačky před ním.
V Theology se zase nic nedělo, pořád opisujeme z tabule. V úterý už píšeme test na první tři kapitoly-což je nějakých 40 stran výpisků. Prostě bájo.
V English III. se mi podařilo perlit v pátečním quizu. Psali jsme na slovní zásobu a jeden z úkolů byl vytvořit z podstatného jména jméno přídavné. Jako jedná ze třídy jsem to měla dobře, včetně toho, že to prý nevěděla ani samotná učitelka a hledala to ve slovníku :D Vtipný je, že já jsem to slovo vůbec ani neznala, prostě jsem ho napsala s těma koncovkama, co znám, vybrala to, co vypadá nejlíp a napsala to do testu :D Jinak mám samosebou 100% (vlastně ještě víc, protože mám dobře i extra credit-bonusové otázky.)
V cross country jsem tenhle týden nic moc nedělala. V pondělí trénink nebyl, ale nikdo mi to neřekl. Takže jsem se převlíkla a čekala, po 10 minutách šel kolem ředitel, kterej nechápal, co tam straším a řekl, že dneska nic. V úterý jeli na soutěž, ale mně se nechtělo, tak jsem jela místo toho domů. Ve středu jsme měli trénink. Já jsem si něco udělala s lýtkem, který mě bolí doteď. Ve čtvrtek měli zase soutěž, tak jsem jela domů. Jela jsem dřívějším busem, kterým jezdí i lidi z naší školy, tak sem se seznámila s novýma lidma. V pátek jsem běhala jak magor do kopců ( 15 kopců jsme museli běhat!!!), příšerně mě bolelo lýtko a navíc jsem si něco udělala s kotníkem. No, jak se říká, sportem ke zdraví.
Jinak jsem si všimla, že jsou tady hrozným hitem mezi spolužačkami takové nazouvací pantofle. Což o to, to samo o sobě není tak zajímavé, ovšem oni do toho nosí každou ponožku jinou! Včetně toho, že jedna je kotníčková a druhá podkolenka. A mně se v Čechách smáli, když jsem nosila dvě stejné ponožky, ale jednou v zeleném a podruhé v šedém provedení :/ :D
Taky se blíží homecoming, s jedněma holkama jsem domluvená, že půjdeme kupovat šaty. Když jsem jim řekla, svou oblíbenou barvu začali ječet: "It is so exciting!" :D No víc jak 20 dolarů ze mě teda nikdy za šaty nevytáhne.
Taky jsme byli v bance. Sice už u jedné účet mám, ale je úplně na nic, takže jsme to museli změnit. A jsem za to neskonale ráda. Všem budoucím exchange studentům radím, pokud si někdy budete dělat v Americe účet-vždycky v Bank of America! Nedejte na doporučení vaší host rodiny a účet si neotvírejte v nějaké lokální bance, protože rodiče Vám na něj nebudou moc poslat peníze. I kdyby to neměla být Bank of America, hlavně ať je to nějaká velká banka, která je po celých státech. Mě nicméně moje nová banka nadchla. Tak zaprvé za to, že jsem složila určitou částku v hotovosti ( a nebyla nijak velká) a za to, že použiju svou kartu v průběhu 30 dní ke placení jedno čeho a jaké hodnoty, získám 25 dolarů. Vedení účtu nic nestojí a ještě Vám vytvoří zadarmo spořící učet, kde se Vám budou násobit centy z nákupu. Navíc tady je příšerně drahý, když jdete s penězi na účtu do mínusu, tak Vám to zadarmo Váš spořící účet překryje. Co mě přijde jako nejúžasnější věc (a taky pravděpodobně nejmíň praktická :D), je výběr vzoru platební karty. Když přede mě úřednice dala katalog, ať si vyberu, jak bude má karta vypadat, koukala jsem na ní trochu jako na blázna (ona zase koukala divně, když jsme jí říkala, že v Čechách nepoužíváme šeky-prej a čím jako platíte? :D). No každopádně výběr byl obrovský, na konci byl seznam asi na 5 stránek různých sportovních klubů, jejichž logo vám můžou vytisknout na kartu. Peggy zaujali karty s kytičkami a přírodou. Dokonce mimino od Annie Gedes jste tam mohli mít! Já vím, že u KB v Čechách si na kartu můžete dát vlastní obrázek, ale stojí to hrozný peníze. Tady je to zdarma a automaticky. No já měla vybraný tři motivy-stíhačka, letadlo při západu slunce a fotka pilota. Ovšem úřednice mě zklamala, protože všechny byli z pravého sloupečku, tudíž sloupeček kreditních karet. Já mám debetní, ani nevím pořádně, co to znamená. No tak nakonec budu mít kartu s helikoptérou při západu slunce. Dost sem musela polevit ze svých požadavků :D
V pátek jsme hned po škole vyrazili do St. Louis na balónovou show. Ovšem doprava byla příšerná, všechno ucpaný. Museli jsme zaparkovat hrozně daleko od parku, kde se akce konala, asi 3 kilometry. Když jsme konečně k balónům došli, byla tma. Nemohli jsme se sice u nich vyfotit, ovšem stejně to bylo krásný. Jak občas v nich pouštěli hořáky, tak se postupně rozsvěcovaly a zhasínaly. Bylo tam asi třicet balónů různých tvarů-od normálních až po plechovku pepsi, láhev piva, obrovského zajíce a jednoho ve tvaru krabice s popcornem. Potom byl ještě ohňostroj. Mě začal příšerně bolet kotník, takže jsem si zpáteční tři kilometry k autu fakt užila. Cestou autem zpět do Edwardsville jsem samosebou usnula. Když jsem o půl 12 zaparkovali před restaurací, že jdeme na večeři, byla jsem dost překvapená :D
Sobotní dopoledne jsem strávila úklidem a praním, odpoledne jsem si volala s domovem. Taky mi konečně došla mp3, popovídala jsem si s Emily, taa když odjela a přijela Molly, tak pro změnu s ní. Na večeři jsme byli v Číně. Večer jsem si do mp3 stáhla podcasty s výukou AJ a Španělštiny. Chtěla jsem si stáhnout i video podcasty s Japonštinou, ale nějak mi to nešlo a nebavilo mě to, tak to zkusím zítra.
Co jsem si tak všimla (a Peggy mi to potvrdila), když se Vám tady něco zadaří, lidi Vás ocení „You are luck“. To mi řekla má spolužačka, potom co jsem úspěšně napsala test na college kredity, taky mi to někdo řekl potom, co jsem dostala 100% z písemky. Nebo jinej příklad. Jedna holka mi říkala, že její strejda lítal s Blue Angels, že byl prý „luck“. Problém trochu je, že to, že se někomu něco povede, většinou neleží ve štěstí, ale ve tvrdé dřině. To, že jsem písemku napsala na 100% není „luck“, ale dvě hodiny učení se. To, že jsem zvládla test z AJ, jsou hodiny a hodiny, co jsem doma nad tou ajinou strávila. To, že se někdo dostane k Blue Angels, tak to už není ani trochu „luck“. To musím být ten nejlepší z těch nejlepších. Asi si zkrátka nechtějí připustit, že ten druhý je úspěšnější, protože je schopnější, ale protože měl prostě větší štěstí.
Taky jsem si všimla, že když mám na sobě něco hezkého, téměř vždycky mi to chválí kluci-ať už jsou to náušnice, boty, nebo něco jiného. Jednou se mi teda stalo, že na mě ženská přes celou ulici zaječela, že se jí líbí moje boty (ty teda tady válí dost :D))
Byla jsem tu poprvé nakupovat oblečení:D (Uniformu nepočítám). Jeli jsme do KOHL’s, ale teda moc mě to nenadchlo. Nijak extra levný to nebylo, ale něco jsem si koupila. Ale říkala jsem si, že takových typicky amerických věcí tady nedělám-moc nenakupuju, ještě jsem tu neměla hranolky, kolu, hamburger či hot dog (ani to neplánuju), ani v McDonaldovi jsem tu ještě nebyla!
Budu se snažit napsat, co nejdříve. Nejpozději o víkendu tu máte nový článek!
Po neděli strávené s letadly mi to nějak v hlavě zazkratovalo a má špatná nálada, kterou jsem minulý týden občas měla, najednou zmizela. Na předodjezdovém semináři nám říkali, že přijde období, kdy se nám v hostitelské zemi bude zdát všechno špatně. Dalo by se říct, že jsem něco takového měla. Po té air show ale tohle všechno najednou zmizelo a už mi ty věci nevadí. Vlastně to bylo tisíce malých drobností jako, že DPH není tady připočítané ke ceně zboží, na klávesnicích mají přehozené y a z, komolí moje jméno, nebo že na přechodu Vám tady řidiči nikdy nezastaví. Já vím, jsou to vlastně blbosti, ale ono, když je jich hodně, tak se to znásobí. Jak se mi tady zase začalo tak líbit, začala jsem se i víc bavit se spolužáky a uvědomila si, že oni vlastně vůbec nejsou tak nepříjemné příšery, jak jsem si předtím myslela. :D Takže by se to dalo vlastně shrnout, že to byl docela přelomový týden.
Největší událostí asi bylo, když mi v úterý přišla Report card (něco jako mini vysvědčení za první měsíc). No z 6 předmětů mám 100% (U.S. History, English IV., Math IV., Web Design, Spanish I. a English III.) a z Theology jen 97% : / Připadám si tady extrémně inteligentní :D Vím, v Čechách jsem taky patřila k nejlepším (ta má skromnost :D), ale tady si toho cením ještě o trochu více, protože přeci jenom všechno je v angličtině. Nemůžu říct, že bych rozuměla úplně všechno, třeba mám trochu problém, když učitel mluví a já si z toho rychle mám udělat výpisky (což se děje hlavně v U. S. History). Než vymyslím, jak to napsat co nejjednodušeji, on už mluví o něčem jiném. Naštěstí už jsem si stačila v těch třídách najít dobré duše, které mi půjčují své sešity.
Učitele jsem si už zaškatulkovala do dvou skupin. První skupina-milí, vtipní, co svůj výklad umějí skvěle podat a navíc jsou na mě extrémně hodní-to jsou učitelé mých prvních dvou hodin-U.S. History a English IV.
V U.S. History jsme teď dobrali Theodora Roosevelta, neboli „TR“. Začali jsme s „Muckrakers“, což jsou lidé, převážně žurnalisté, kteří na začátku 20. století „odhalovali negativní stránky americké společnosti“, jak říká učebnice. Jednu hodinu jsme byli na počítačích, kde jsme něco hledali a doplňovali do pracovních listů, já jsem na konci hodiny šla na seznam.cz (ostatně někteří „chlapci“ od nás ze třídy celou hodinu hráli hry a nedělali vůbec nic). Učitel mě viděl, tak se zaujetím ptal, co to je :- ) Chvíli jsme si povídali, on se mě ptal, jestli mi chybí domov a tak.
V English IV. teď bereme funkcionalismus v Americe. Jednak je to zajímavá látka, druhak žeru naši učitelku :D Ona je geniální v tom, že některé slabomyslné jedince dokáže totálně urazit, aniž by si toho oni sami všimli :D (a ještě se smějou, jakej učitelka řekla vtip). Líčila nám svůj příběh, že její prarodiče jsou z Československa, ale tak jako to dělala spousta imigrantů, nikdy ji neučili Česky, protože chtěli, aby co nejlíp zapadla do americké společnosti, na své kořeny zapomněla a byla z ní hrdá americká občanka.
Učitelé z dalších předmětů patří do skupiny druhé. Tedy na mě samozřejmě hodní, na ostatní už tak ne, ale u některých výklad trochu vázne a je to nuda (to platí hlavně pro Theology).
Ve webdesignu děláme podle učebnice, která má naštěstí hodně obrázků, takže i když text moc nečtu, zhruba vím, co mám dělat.
Ve Spanish jsme vlastně za celej týden neudělali nic. Asi dvě hodiny jsem si zase musela vyposlechnout nějaký story –o tom, jak učitelce zemřela sestra, což je sice velmi smutné, ovšem v hodině španělštiny trochu nevhodné a potom o učitelčině příteli. Zrovna když vyprávěl nějaký takový story, lehla jsem si na lavici a klimbala. To si tak pochrupávám a najednou se z ničeho nic ozve příšerně vysoký a hlasitý tón. Já nadskočila asi metr. No měli jsme požární cvičení, takže nás vyhnali ze školy. Když už jsme jeden den teda konečně něco dělat začali, učitelka začala příšerně ječet a ukazovat k oknu. Já si říkala, soudě podle jejího výrazu, že tam je nejmíň king kong nebo mamut, ale ne, bylo to něco ještě horšího. Ona nám prosím do třídy vletěla včela! Tak jsme si vyslechli, že její kamarádky manžel umřel na včelí štípnutí…
No každopádně tahle hodiny si moc neužívám. Trochu k tomu přispívají moje spolužačky, které jsou o 3 roky mladší. Dobře, některé jsou v pohodě a normálně se s nima bavím, ovšem některé bych nejradši přiškrtila (ano, probouzejí ve mně násilnické sklony!). Když nám učitelka asi po 14 dnech rozdala neopravený test s tím, že ho opravíme sami, na mě zbyl test jediného spolužáka v té třídě. Ovšem děvenky včetně učitelky začali ječet: „Oh my gosh, this is so romantic!“ nebo „Look at her-she is red!“ Ano byla jsem červená, protože jsem se v neděli přismahla na sluníčku, vy nány pitomý! Po celý zbytek hodiny na mě byly vrhány významné pohledy ze všech stran. Ano milá děvčata, to jste to vystihly-já totiž hrozně toužím (v noci kvůli tomu nespím) po mém 14-tiletém spolužákovi, který je o půl metru menší než já, má rovnátka a jeho nejoblíbenější zábava je píchat tužkou do spolužačky před ním.
V Theology se zase nic nedělo, pořád opisujeme z tabule. V úterý už píšeme test na první tři kapitoly-což je nějakých 40 stran výpisků. Prostě bájo.
V English III. se mi podařilo perlit v pátečním quizu. Psali jsme na slovní zásobu a jeden z úkolů byl vytvořit z podstatného jména jméno přídavné. Jako jedná ze třídy jsem to měla dobře, včetně toho, že to prý nevěděla ani samotná učitelka a hledala to ve slovníku :D Vtipný je, že já jsem to slovo vůbec ani neznala, prostě jsem ho napsala s těma koncovkama, co znám, vybrala to, co vypadá nejlíp a napsala to do testu :D Jinak mám samosebou 100% (vlastně ještě víc, protože mám dobře i extra credit-bonusové otázky.)
V cross country jsem tenhle týden nic moc nedělala. V pondělí trénink nebyl, ale nikdo mi to neřekl. Takže jsem se převlíkla a čekala, po 10 minutách šel kolem ředitel, kterej nechápal, co tam straším a řekl, že dneska nic. V úterý jeli na soutěž, ale mně se nechtělo, tak jsem jela místo toho domů. Ve středu jsme měli trénink. Já jsem si něco udělala s lýtkem, který mě bolí doteď. Ve čtvrtek měli zase soutěž, tak jsem jela domů. Jela jsem dřívějším busem, kterým jezdí i lidi z naší školy, tak sem se seznámila s novýma lidma. V pátek jsem běhala jak magor do kopců ( 15 kopců jsme museli běhat!!!), příšerně mě bolelo lýtko a navíc jsem si něco udělala s kotníkem. No, jak se říká, sportem ke zdraví.
Jinak jsem si všimla, že jsou tady hrozným hitem mezi spolužačkami takové nazouvací pantofle. Což o to, to samo o sobě není tak zajímavé, ovšem oni do toho nosí každou ponožku jinou! Včetně toho, že jedna je kotníčková a druhá podkolenka. A mně se v Čechách smáli, když jsem nosila dvě stejné ponožky, ale jednou v zeleném a podruhé v šedém provedení :/ :D
Taky se blíží homecoming, s jedněma holkama jsem domluvená, že půjdeme kupovat šaty. Když jsem jim řekla, svou oblíbenou barvu začali ječet: "It is so exciting!" :D No víc jak 20 dolarů ze mě teda nikdy za šaty nevytáhne.
Taky jsme byli v bance. Sice už u jedné účet mám, ale je úplně na nic, takže jsme to museli změnit. A jsem za to neskonale ráda. Všem budoucím exchange studentům radím, pokud si někdy budete dělat v Americe účet-vždycky v Bank of America! Nedejte na doporučení vaší host rodiny a účet si neotvírejte v nějaké lokální bance, protože rodiče Vám na něj nebudou moc poslat peníze. I kdyby to neměla být Bank of America, hlavně ať je to nějaká velká banka, která je po celých státech. Mě nicméně moje nová banka nadchla. Tak zaprvé za to, že jsem složila určitou částku v hotovosti ( a nebyla nijak velká) a za to, že použiju svou kartu v průběhu 30 dní ke placení jedno čeho a jaké hodnoty, získám 25 dolarů. Vedení účtu nic nestojí a ještě Vám vytvoří zadarmo spořící učet, kde se Vám budou násobit centy z nákupu. Navíc tady je příšerně drahý, když jdete s penězi na účtu do mínusu, tak Vám to zadarmo Váš spořící účet překryje. Co mě přijde jako nejúžasnější věc (a taky pravděpodobně nejmíň praktická :D), je výběr vzoru platební karty. Když přede mě úřednice dala katalog, ať si vyberu, jak bude má karta vypadat, koukala jsem na ní trochu jako na blázna (ona zase koukala divně, když jsme jí říkala, že v Čechách nepoužíváme šeky-prej a čím jako platíte? :D). No každopádně výběr byl obrovský, na konci byl seznam asi na 5 stránek různých sportovních klubů, jejichž logo vám můžou vytisknout na kartu. Peggy zaujali karty s kytičkami a přírodou. Dokonce mimino od Annie Gedes jste tam mohli mít! Já vím, že u KB v Čechách si na kartu můžete dát vlastní obrázek, ale stojí to hrozný peníze. Tady je to zdarma a automaticky. No já měla vybraný tři motivy-stíhačka, letadlo při západu slunce a fotka pilota. Ovšem úřednice mě zklamala, protože všechny byli z pravého sloupečku, tudíž sloupeček kreditních karet. Já mám debetní, ani nevím pořádně, co to znamená. No tak nakonec budu mít kartu s helikoptérou při západu slunce. Dost sem musela polevit ze svých požadavků :D
V pátek jsme hned po škole vyrazili do St. Louis na balónovou show. Ovšem doprava byla příšerná, všechno ucpaný. Museli jsme zaparkovat hrozně daleko od parku, kde se akce konala, asi 3 kilometry. Když jsme konečně k balónům došli, byla tma. Nemohli jsme se sice u nich vyfotit, ovšem stejně to bylo krásný. Jak občas v nich pouštěli hořáky, tak se postupně rozsvěcovaly a zhasínaly. Bylo tam asi třicet balónů různých tvarů-od normálních až po plechovku pepsi, láhev piva, obrovského zajíce a jednoho ve tvaru krabice s popcornem. Potom byl ještě ohňostroj. Mě začal příšerně bolet kotník, takže jsem si zpáteční tři kilometry k autu fakt užila. Cestou autem zpět do Edwardsville jsem samosebou usnula. Když jsem o půl 12 zaparkovali před restaurací, že jdeme na večeři, byla jsem dost překvapená :D
Sobotní dopoledne jsem strávila úklidem a praním, odpoledne jsem si volala s domovem. Taky mi konečně došla mp3, popovídala jsem si s Emily, taa když odjela a přijela Molly, tak pro změnu s ní. Na večeři jsme byli v Číně. Večer jsem si do mp3 stáhla podcasty s výukou AJ a Španělštiny. Chtěla jsem si stáhnout i video podcasty s Japonštinou, ale nějak mi to nešlo a nebavilo mě to, tak to zkusím zítra.
Co jsem si tak všimla (a Peggy mi to potvrdila), když se Vám tady něco zadaří, lidi Vás ocení „You are luck“. To mi řekla má spolužačka, potom co jsem úspěšně napsala test na college kredity, taky mi to někdo řekl potom, co jsem dostala 100% z písemky. Nebo jinej příklad. Jedna holka mi říkala, že její strejda lítal s Blue Angels, že byl prý „luck“. Problém trochu je, že to, že se někomu něco povede, většinou neleží ve štěstí, ale ve tvrdé dřině. To, že jsem písemku napsala na 100% není „luck“, ale dvě hodiny učení se. To, že jsem zvládla test z AJ, jsou hodiny a hodiny, co jsem doma nad tou ajinou strávila. To, že se někdo dostane k Blue Angels, tak to už není ani trochu „luck“. To musím být ten nejlepší z těch nejlepších. Asi si zkrátka nechtějí připustit, že ten druhý je úspěšnější, protože je schopnější, ale protože měl prostě větší štěstí.
Taky jsem si všimla, že když mám na sobě něco hezkého, téměř vždycky mi to chválí kluci-ať už jsou to náušnice, boty, nebo něco jiného. Jednou se mi teda stalo, že na mě ženská přes celou ulici zaječela, že se jí líbí moje boty (ty teda tady válí dost :D))
Byla jsem tu poprvé nakupovat oblečení:D (Uniformu nepočítám). Jeli jsme do KOHL’s, ale teda moc mě to nenadchlo. Nijak extra levný to nebylo, ale něco jsem si koupila. Ale říkala jsem si, že takových typicky amerických věcí tady nedělám-moc nenakupuju, ještě jsem tu neměla hranolky, kolu, hamburger či hot dog (ani to neplánuju), ani v McDonaldovi jsem tu ještě nebyla!
Budu se snažit napsat, co nejdříve. Nejpozději o víkendu tu máte nový článek!
úterý 14. září 2010
Úžasný den na Air Show!
Sobota byla skvělý den, sice ve srovnání s nedělí to bylo nic, ale i tak to bylo pěkné. Dopoledne jsem se krásně vyspala do 10, dvě hodiny jsem mluvila po skypu s rodiči a myšáky (malí sourozenci) :- ) Potom jsme jeli na jablečnou farmu, kde měla host setra Molly violový koncert (doufám, že to není violoncello, hrozně se mi to plete).
Navečer jsme jeli do St. Louis na „Art Fair“. Bylo to spousta stánků s různými obrazy, fotkami (našla jsem stánek s úžasnými fotkami Prahy! Ale jinak hodně letěla Itálie), vázami a jinými věcmi.
Cestou tam jsem viděla i St. Louis’s Arch.
Čtvrť, kde jsme byli, se mi moc líbila. Mrakodrapy, hodně stromů, cihlové budovy… Krása. Ovšem byla jsem ujištěna, že ne celé St. Louis je tak pěkné. Že tohle je čtvrť právníků a bohatých firem…
Po večeři jsme si dali s Molly zmrzlinu od Ben and Jerry, procházeli jsme se mezi stánky a pěkně si popovídaly :- )
Ovšem neděle… i kdybych měla jet do Států na rok jenom kvůli tomu, co jsem dneska viděla, úplně by mi to stačilo. Možná se Vám tohle tvrzení zdá přehnané, ale bylo to nejspíš to nejúžasnější, co jsem tady viděla a i uvidím. Jsem šťastná jako blecha! Když mi Peggy řekla, že pojedeme na air show, byla jsem nadšená, ale ani v nejmenším jsem nečekala tohle!!! Pro mě, jakožto někoho, kdo hrozně obdivuje letadla a hlavně piloty :- ), nemohl být lepší program.
Když jsme přijížděli na vojenské letiště Scott Air Force Base, zahlédli jsme letadlo a parašutistu. To mě úplně odzbrojilo…
Po delším čekání jsme konečně zaparkovali, vzali jsme si židle a museli jít nejmíň kilometr či dva na místo konání akce. Letiště totiž bylo obrovské. Při vstupu nás prohlídli vojáci a pak už jsme vešli na obrovské prostranství plné letadel, ale hlavně lidí. Ač už jsem v Americe byla na více místech, nikde se zatím neplatilo vstupné a tohle nebylo výjimkou.
Kdyby mi někdo řekl, že tam bylo 50 000 lidí, nevěřila bych mu, že tak málo! Ale bylo to tam obrovské, takže jsme se nemuseli soukat davem. Šli jsme se usadit na místo před přistávací plochu, kde seděli ostatní, byli tam ampliony, kterými jsme slyšeli moderátorům komentář, co se děje před námi ve vzduchu.
(Moji host rodiče a hostsestra Molly)
Jako prvního jsme viděli akrobatického pilota. Chvíli hovořil i do amplionu (vysílání s kontrolní věží pustili nahlas). Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale tak nevadí. :- ) K jeho výkonu pouštěli hudbu, která to krásně doplňovala.
To, co jsme viděli, jsem považovala za úžasné (a to jsem nevěděla, co bude následovat). Pilot dělal otočky, lítal střemhlav zemi, aby to otočil pár metrů nad trávou, prolítával přímo nad námi, měl takovej ten kouř, takže to vypadalo opravdu efektně. Ten den bylo absolutně bezchybné počasí. I přesto, že před pár dny pršelo, v neděli svítilo sluníčko a obloha byla naprosto bez mraků, takže vše vyniklo.
Druhý pilot v dalším letadle dělal v podstatě to samé, jen ještě efektněji! Jmenoval se Matt Chapman. Zatímco letěl střemhlav k zemi, moderátor to přepnul na něj a on nám líčil, že když byl malej kluk, taky chodil na tyhle show a potom zatoužil být pilotem… a pak se jím i stal. To bylo dojemný. Show to bylo velkolepá, z amplionu hrála hudba, on nás nadlétával, dělal otočky…
Jako další jsme viděli, něco, čemu říkali „Tora tora tora“. V podstatě to byla simulace útoku na Pearl Harbor. Nejprve se nám představil nový moderátor a povídal nám o válce, jak to začalo, jak se situace vyvíjela v Evropě, jak na to reagovali Spojené státy… A pak přesně v půli věty: „A pak… 7. prosince 1941…“ přiletěli Zera, japonská letadla, a začaly dole na zemi výbuchy, do toho hrála akční hudba…
Bylo to tak efektní, že mi naskákala husina. Moderátor vyjmenovával, kolik lidí zemřelo, do toho dole pyrotechnici vybouchávali bomby, Zera letěla přesně na sebe, aby se v poslední vteřině vyhla.
Dokonalost. Na konci moderátor řekl: „Jsme silný národ, buďte pyšní, kým jste a co naši Američtí muži a ženy dokázali za velké věci.“ Mají být na co hrdí, kdybych byla Američanka, byla bych taky pyšná :- )
Potom jsme vyrazili do jednoho asi z 1000 stánku na oběd.
Já byla nejprve zděšená, že tam mají jenom hotdogy a hranolky, ale potom jsme našli stánek s kuřecí pitou. Když jsme čekali ve frontě, řekla jsem Peggy, že bych se ráda vyfotila s nějakým pilotem.:- ) A ona na to, že rovna jeden prošel. Já byla naštvaná, ale když jsme odcházeli od stánku, šel zrovna naproti nám. Tak jsme ho poprosila o foto a on nadšeně souhlasil. I přesto, že v ruce držel sendvič s masovýma kuličkami, hned mě objal a vyfotil se. Komentoval to slovy: "It will be wonderful photo with me and this meatball sandwich" :D
Byl hrozně milej, prohodili jsme pár vět a on nás pak pozval do jeho letadla, že máme určitě přijít. Když jsme pak kolem něj prošli po druhé, dokonce mi zamával :D No co Vám budu povídat, byl to pilot, navíc tak nehorázně hezkej… :D (Tak, to byl můj pubertální výlev, pro slabší nátury- připravte se, bude ještě jeden :D) Chtěli jsme to jeho letadlo najít, já už měla připravené inteligentní dotazy, zda byl v Iráku, kde má základnu a tak, ale nenašli jsme ho :/ :D
Tak jsme to celé procházeli, já jsem si odchytla ještě mariňáka: D
Mezitím, co jsme se chodili, vzlétla do vzduchu obrovská mašina, která se ovšem jen tak prolétla po obloze a zase se vrátila.
Z té velké mašiny vyskočil chlápek.
Celá letišní plocha byla zastavěná letadly, ale byli u nich příšerné fronty, takže jsme se do žádného nedostali. (Ale aspoň jsme se vyfotili :- ))
Potom jsme si šli zase sednout. Další na programu byli stíhačky… to bylo taky úžasný. Létali nejrychleji z vystupujících letadel, takže taky dělali největší hluk. Prolétávali těsně nad našimi hlavami (jestli byli 20 metrů nad námi, tak to moc). Létali dvě, takže manévrovali spolu.
A pak… přišel hlavní bod programu! U.S. Navy Blue Angels! Před pár dny jsem vůbec nevěděla, že něco takového existuje, teď jsem z nich úplně hotová! Jako první letělo jedno vetší letadlo, kterýmu říkali: „Tlustý Albert“. To zas takové manévry dělat nemohlo, protože to bylo prostě veliký. Ovšem když nám ukázali přistávací manévr na nepřátelském území… to jsem koukala. To si představte letadlo letící docela vysoko. V letu se zastaví, začne padat stovky metrů, pak se zastaví sto metrů nad zemí a asi na 50 metrech přistane. Mě spadla pusa, když jsem to viděla…
Bylo mi trošku divný, že na sobě mělo nápis „US Navy“, ale bylo letadlo. Bylo mi vysvětleno, že i námořnictvo má vlastní letadla a dokonce je jejich elitní jednotka (Blue Angels :- )) ještě lepší než elitní jednotka US Air force.
Ovšem pak… to přišlo. Jejich letadla byla celou dobu blízko, ne jako ostatní letadla, která náhle přirolovala odněkud ze zadu.
(To bylo vyfoceno na začátku dne)
Takže k 6 letadlům přiběhlo asi 20 lidí. Chvíli kolem toho běhali, potom jako jeden muž do letadla naskákali piloti, pak letadla ostatní chlápci obíhali znovu, ani nevím proč. Pak pozemní posádka odběhla a letadla se začala rozjíždět. Čtyři vzlétla současně a ty pak létali po většinu dobu spolu. Ani snad neumím popsat, jak úžasné to bylo. Představte si čtyři letadla, jak letí úplně blizoučko u sebe. Kdyby jeden udělal chybu, jsou mrtvý všichni.
Společně nad námi prolétávali, ukazovali různé formace, společně lítali střemhlav k zemi, aby pak společně vzlétli…
Potom nastartovala i zbylá dvě letadla, která nelétala s „diamantem“, jak nazývali ty čtyři letadla. Tyhle dvě letadla ukazovali hlavně formace typu, že letí dvě letadla přímo na sebe, a v poslední vteřině se převrátí na bok a minou se o chlup. Občas se ty dvě letadla přidala k těm 4, a dělali formace spolu.
Absolutně nejúžasnější bylo, když zapnuli ty mlhomety, letěli všichni spolu ve výšce a najednou se rozlétli…
Ty čtyři letadla letěli tak přesně, ani jedno zaváhání…. Společně se otáčeli, letěli vzhůru nohama… Občas pustili vysílání z kokpitu do amplionu, takže jsme slyšeli pokyn od kapitána a všichni udělali otočku… K tomu hrála skvělá hudba. Na internetu jsem našla jejich promo video, má to dvě minuty, ale určitě to shlédněte celé (já na ně koukala na letišti hodinu a neměla jsem dost):
Nepřišlo by Vám úžasný, že někdo z tohohle videa stojí vedle Vás? Nebyli byste z toho hotový (teďto myslím bez ohledu na pohlaví :D)
A potom přistáli. Přesně v tom pořadí, v jakém vzlétli. Nejdřív z letadla vystrčili helmu, přiběhl podržtaška, helmu odnesl a piloti naráz vyskočili.
Kdybyste to viděli…20 pěkných svalnatých chlapů v uniformách a pilotskými brýlemi a při západu slunce, salutovalo, běhalo, potom šli přímo proti nám… To byla podívaná, to jen tak nezapomenu :-)(Druhý pubertální výlev...:D)
Moderátor oznámil, že piloti budou k dispozici, takže já hned utíkala na ono místo :D Byla tam příšerná řada, ale přeci sem se k němu dostala a vyfotila se :D Je to úplně neuvěřitelné, co dokáží. Shlédnutí videa vám nedá takový zážitek, ale přesto, umíte si to představit, někdo, kdo dokáže něco takového, najednou stojí vedle Vás a říká Vám: „How are you? Do you like it?“
Já z toho byla úplně hotová, rodinka na mě koukala jak na pubertálního fakana, ale pak jsem jim to vysvětlila, že žádnej Hollywoodskej herec by ve mně takové vášně nevzdbudil. :D
Kdyby přede mě postavili Juda Lawa a jednoho z pilotů a řekli vyber si, s jedním z nich si můžeš hodinu povídat. Neváhám ani minutu a bude to pilot!
Velkej zážitek to ale byl pro všechny, protože Blue Angels jsou elitní jednotka, zase tak často nevystupují, takže je vzácnost je vidět. Teda abyste tomu rozuměli, Blue Angels nejsou jenom těch 6 pilotů je jich tam víc, plus třeba doktor a k tomu další piloti, ale těhle šest jsou největší hvězdy!
Dostali jsme leták, kde byli i osobní příběhy těch lidí. Bylo mez nima i pár ženskej, pilotek. V tu chvíli jsem hořce litovala, že ze mě pilot nikdy nebude : ( Svět je někdy nespravedlivej, jenom proto, že člověk má brýle, nemůže něco dělat!
Když jsme šli k autu, ještě jsem si koupila tričko, takže mám s Blue Angels fotku, autogram a ještě tričko! :- )
(Poslední fotka s Molly)
Cestou zpátky jsem byla tak všeho plná, že jsem usnula. Bohužel jsem si ten den zapoměla opalovák, já která se maže 50 i když jde na 5 minut ven. :D Takže jsem rudá jako rak a všechno mě svědí. Ale stálo to za to!
Večer jsme zašli na Čínu a po večeři se mnou Peggy dvě hodiny dělala úkol. Co bych bez ní dělala, ona má úžasnou trpělivost! Abyste tomu rozuměli, myslím, že jsem to tady nepsala. Moje hodina Creative writing se totiž náhle změnila na Americkou literaturu. Ta mě upřímně moc nebere a navíc číst puritánskou angličtinu ze 17. Století není právě má parketa, takže mě to naštvalo. Navíc nám učitelka dala přečíst dlouhej, nudnej a těžkej text za úkol. :/
Tak, to byl můj víkend!
Navečer jsme jeli do St. Louis na „Art Fair“. Bylo to spousta stánků s různými obrazy, fotkami (našla jsem stánek s úžasnými fotkami Prahy! Ale jinak hodně letěla Itálie), vázami a jinými věcmi.
Cestou tam jsem viděla i St. Louis’s Arch.
Čtvrť, kde jsme byli, se mi moc líbila. Mrakodrapy, hodně stromů, cihlové budovy… Krása. Ovšem byla jsem ujištěna, že ne celé St. Louis je tak pěkné. Že tohle je čtvrť právníků a bohatých firem…
Po večeři jsme si dali s Molly zmrzlinu od Ben and Jerry, procházeli jsme se mezi stánky a pěkně si popovídaly :- )
Ovšem neděle… i kdybych měla jet do Států na rok jenom kvůli tomu, co jsem dneska viděla, úplně by mi to stačilo. Možná se Vám tohle tvrzení zdá přehnané, ale bylo to nejspíš to nejúžasnější, co jsem tady viděla a i uvidím. Jsem šťastná jako blecha! Když mi Peggy řekla, že pojedeme na air show, byla jsem nadšená, ale ani v nejmenším jsem nečekala tohle!!! Pro mě, jakožto někoho, kdo hrozně obdivuje letadla a hlavně piloty :- ), nemohl být lepší program.
Když jsme přijížděli na vojenské letiště Scott Air Force Base, zahlédli jsme letadlo a parašutistu. To mě úplně odzbrojilo…
Po delším čekání jsme konečně zaparkovali, vzali jsme si židle a museli jít nejmíň kilometr či dva na místo konání akce. Letiště totiž bylo obrovské. Při vstupu nás prohlídli vojáci a pak už jsme vešli na obrovské prostranství plné letadel, ale hlavně lidí. Ač už jsem v Americe byla na více místech, nikde se zatím neplatilo vstupné a tohle nebylo výjimkou.
Kdyby mi někdo řekl, že tam bylo 50 000 lidí, nevěřila bych mu, že tak málo! Ale bylo to tam obrovské, takže jsme se nemuseli soukat davem. Šli jsme se usadit na místo před přistávací plochu, kde seděli ostatní, byli tam ampliony, kterými jsme slyšeli moderátorům komentář, co se děje před námi ve vzduchu.
(Moji host rodiče a hostsestra Molly)
Jako prvního jsme viděli akrobatického pilota. Chvíli hovořil i do amplionu (vysílání s kontrolní věží pustili nahlas). Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale tak nevadí. :- ) K jeho výkonu pouštěli hudbu, která to krásně doplňovala.
To, co jsme viděli, jsem považovala za úžasné (a to jsem nevěděla, co bude následovat). Pilot dělal otočky, lítal střemhlav zemi, aby to otočil pár metrů nad trávou, prolítával přímo nad námi, měl takovej ten kouř, takže to vypadalo opravdu efektně. Ten den bylo absolutně bezchybné počasí. I přesto, že před pár dny pršelo, v neděli svítilo sluníčko a obloha byla naprosto bez mraků, takže vše vyniklo.
Druhý pilot v dalším letadle dělal v podstatě to samé, jen ještě efektněji! Jmenoval se Matt Chapman. Zatímco letěl střemhlav k zemi, moderátor to přepnul na něj a on nám líčil, že když byl malej kluk, taky chodil na tyhle show a potom zatoužil být pilotem… a pak se jím i stal. To bylo dojemný. Show to bylo velkolepá, z amplionu hrála hudba, on nás nadlétával, dělal otočky…
Jako další jsme viděli, něco, čemu říkali „Tora tora tora“. V podstatě to byla simulace útoku na Pearl Harbor. Nejprve se nám představil nový moderátor a povídal nám o válce, jak to začalo, jak se situace vyvíjela v Evropě, jak na to reagovali Spojené státy… A pak přesně v půli věty: „A pak… 7. prosince 1941…“ přiletěli Zera, japonská letadla, a začaly dole na zemi výbuchy, do toho hrála akční hudba…
Bylo to tak efektní, že mi naskákala husina. Moderátor vyjmenovával, kolik lidí zemřelo, do toho dole pyrotechnici vybouchávali bomby, Zera letěla přesně na sebe, aby se v poslední vteřině vyhla.
Dokonalost. Na konci moderátor řekl: „Jsme silný národ, buďte pyšní, kým jste a co naši Američtí muži a ženy dokázali za velké věci.“ Mají být na co hrdí, kdybych byla Američanka, byla bych taky pyšná :- )
Potom jsme vyrazili do jednoho asi z 1000 stánku na oběd.
Já byla nejprve zděšená, že tam mají jenom hotdogy a hranolky, ale potom jsme našli stánek s kuřecí pitou. Když jsme čekali ve frontě, řekla jsem Peggy, že bych se ráda vyfotila s nějakým pilotem.:- ) A ona na to, že rovna jeden prošel. Já byla naštvaná, ale když jsme odcházeli od stánku, šel zrovna naproti nám. Tak jsme ho poprosila o foto a on nadšeně souhlasil. I přesto, že v ruce držel sendvič s masovýma kuličkami, hned mě objal a vyfotil se. Komentoval to slovy: "It will be wonderful photo with me and this meatball sandwich" :D
Byl hrozně milej, prohodili jsme pár vět a on nás pak pozval do jeho letadla, že máme určitě přijít. Když jsme pak kolem něj prošli po druhé, dokonce mi zamával :D No co Vám budu povídat, byl to pilot, navíc tak nehorázně hezkej… :D (Tak, to byl můj pubertální výlev, pro slabší nátury- připravte se, bude ještě jeden :D) Chtěli jsme to jeho letadlo najít, já už měla připravené inteligentní dotazy, zda byl v Iráku, kde má základnu a tak, ale nenašli jsme ho :/ :D
Tak jsme to celé procházeli, já jsem si odchytla ještě mariňáka: D
Mezitím, co jsme se chodili, vzlétla do vzduchu obrovská mašina, která se ovšem jen tak prolétla po obloze a zase se vrátila.
Z té velké mašiny vyskočil chlápek.
Celá letišní plocha byla zastavěná letadly, ale byli u nich příšerné fronty, takže jsme se do žádného nedostali. (Ale aspoň jsme se vyfotili :- ))
Potom jsme si šli zase sednout. Další na programu byli stíhačky… to bylo taky úžasný. Létali nejrychleji z vystupujících letadel, takže taky dělali největší hluk. Prolétávali těsně nad našimi hlavami (jestli byli 20 metrů nad námi, tak to moc). Létali dvě, takže manévrovali spolu.
A pak… přišel hlavní bod programu! U.S. Navy Blue Angels! Před pár dny jsem vůbec nevěděla, že něco takového existuje, teď jsem z nich úplně hotová! Jako první letělo jedno vetší letadlo, kterýmu říkali: „Tlustý Albert“. To zas takové manévry dělat nemohlo, protože to bylo prostě veliký. Ovšem když nám ukázali přistávací manévr na nepřátelském území… to jsem koukala. To si představte letadlo letící docela vysoko. V letu se zastaví, začne padat stovky metrů, pak se zastaví sto metrů nad zemí a asi na 50 metrech přistane. Mě spadla pusa, když jsem to viděla…
Bylo mi trošku divný, že na sobě mělo nápis „US Navy“, ale bylo letadlo. Bylo mi vysvětleno, že i námořnictvo má vlastní letadla a dokonce je jejich elitní jednotka (Blue Angels :- )) ještě lepší než elitní jednotka US Air force.
Ovšem pak… to přišlo. Jejich letadla byla celou dobu blízko, ne jako ostatní letadla, která náhle přirolovala odněkud ze zadu.
(To bylo vyfoceno na začátku dne)
Takže k 6 letadlům přiběhlo asi 20 lidí. Chvíli kolem toho běhali, potom jako jeden muž do letadla naskákali piloti, pak letadla ostatní chlápci obíhali znovu, ani nevím proč. Pak pozemní posádka odběhla a letadla se začala rozjíždět. Čtyři vzlétla současně a ty pak létali po většinu dobu spolu. Ani snad neumím popsat, jak úžasné to bylo. Představte si čtyři letadla, jak letí úplně blizoučko u sebe. Kdyby jeden udělal chybu, jsou mrtvý všichni.
Společně nad námi prolétávali, ukazovali různé formace, společně lítali střemhlav k zemi, aby pak společně vzlétli…
Potom nastartovala i zbylá dvě letadla, která nelétala s „diamantem“, jak nazývali ty čtyři letadla. Tyhle dvě letadla ukazovali hlavně formace typu, že letí dvě letadla přímo na sebe, a v poslední vteřině se převrátí na bok a minou se o chlup. Občas se ty dvě letadla přidala k těm 4, a dělali formace spolu.
Absolutně nejúžasnější bylo, když zapnuli ty mlhomety, letěli všichni spolu ve výšce a najednou se rozlétli…
Ty čtyři letadla letěli tak přesně, ani jedno zaváhání…. Společně se otáčeli, letěli vzhůru nohama… Občas pustili vysílání z kokpitu do amplionu, takže jsme slyšeli pokyn od kapitána a všichni udělali otočku… K tomu hrála skvělá hudba. Na internetu jsem našla jejich promo video, má to dvě minuty, ale určitě to shlédněte celé (já na ně koukala na letišti hodinu a neměla jsem dost):
Nepřišlo by Vám úžasný, že někdo z tohohle videa stojí vedle Vás? Nebyli byste z toho hotový (teďto myslím bez ohledu na pohlaví :D)
A potom přistáli. Přesně v tom pořadí, v jakém vzlétli. Nejdřív z letadla vystrčili helmu, přiběhl podržtaška, helmu odnesl a piloti naráz vyskočili.
Kdybyste to viděli…20 pěkných svalnatých chlapů v uniformách a pilotskými brýlemi a při západu slunce, salutovalo, běhalo, potom šli přímo proti nám… To byla podívaná, to jen tak nezapomenu :-)(Druhý pubertální výlev...:D)
Moderátor oznámil, že piloti budou k dispozici, takže já hned utíkala na ono místo :D Byla tam příšerná řada, ale přeci sem se k němu dostala a vyfotila se :D Je to úplně neuvěřitelné, co dokáží. Shlédnutí videa vám nedá takový zážitek, ale přesto, umíte si to představit, někdo, kdo dokáže něco takového, najednou stojí vedle Vás a říká Vám: „How are you? Do you like it?“
Já z toho byla úplně hotová, rodinka na mě koukala jak na pubertálního fakana, ale pak jsem jim to vysvětlila, že žádnej Hollywoodskej herec by ve mně takové vášně nevzdbudil. :D
Kdyby přede mě postavili Juda Lawa a jednoho z pilotů a řekli vyber si, s jedním z nich si můžeš hodinu povídat. Neváhám ani minutu a bude to pilot!
Velkej zážitek to ale byl pro všechny, protože Blue Angels jsou elitní jednotka, zase tak často nevystupují, takže je vzácnost je vidět. Teda abyste tomu rozuměli, Blue Angels nejsou jenom těch 6 pilotů je jich tam víc, plus třeba doktor a k tomu další piloti, ale těhle šest jsou největší hvězdy!
Dostali jsme leták, kde byli i osobní příběhy těch lidí. Bylo mez nima i pár ženskej, pilotek. V tu chvíli jsem hořce litovala, že ze mě pilot nikdy nebude : ( Svět je někdy nespravedlivej, jenom proto, že člověk má brýle, nemůže něco dělat!
Když jsme šli k autu, ještě jsem si koupila tričko, takže mám s Blue Angels fotku, autogram a ještě tričko! :- )
(Poslední fotka s Molly)
Cestou zpátky jsem byla tak všeho plná, že jsem usnula. Bohužel jsem si ten den zapoměla opalovák, já která se maže 50 i když jde na 5 minut ven. :D Takže jsem rudá jako rak a všechno mě svědí. Ale stálo to za to!
Večer jsme zašli na Čínu a po večeři se mnou Peggy dvě hodiny dělala úkol. Co bych bez ní dělala, ona má úžasnou trpělivost! Abyste tomu rozuměli, myslím, že jsem to tady nepsala. Moje hodina Creative writing se totiž náhle změnila na Americkou literaturu. Ta mě upřímně moc nebere a navíc číst puritánskou angličtinu ze 17. Století není právě má parketa, takže mě to naštvalo. Navíc nám učitelka dala přečíst dlouhej, nudnej a těžkej text za úkol. :/
Tak, to byl můj víkend!
pátek 10. září 2010
Jak kočička s pejskem pekli dort
V pátek se ve škole myslím nic moc zajímavého nestalo a nebo možná jo, ale nezapsala jsem si to a tak si to nepamatuju :D No každopádně ale trénink cross country mě přímo nadchnul. Tentokrát jsme neběželi ulicemi jako normálně, ale seběhli jsme kopec a šli jsme běhat k Mississippi. Vůbec nechápu, že jsme to neudělali už předtím. Jednak tam od vody foukal vítr, což bylo v tom vedru osvěžující, druhak tam je krásná cyklostezka, po který se krásně běhá. Taky je tam hrozně hezký most, odkaz zde: http://fineartphotographybylouis.com/Web Photo Alton Bridge.jpg. (Dala bych ten obrázek sem, ale nevím, nakolik je to legální.) Jenže my jsme samozřejmě nemohli běžet pomalu, abychom se mohli trochu kochat: D Všichni hnali, jako kdyby je pitbull honil, já to trochu bojkotovala a běžela za nimi svým pomalým tempem. Sice trénuju asi jenom dva týdny, ale musím říci, že určité zlepšení tam je.
Večer jsme s Host sister Molly vyrazili do kina na film „Other guys“. Sice to bylo vtipný, ale myslím, že to kino na nějakou chvíli ještě vzdám, prostě tomu moc nerozumím. Když se koukáme doma na film a oni mi k tomu pustí anglický titulky, rozumím v pohodě, když náhodou něco nevím, tak mi to vysvětlí, ale to kino ještě nezvládám.
Večer jsem nevím proč měla docela blbou náladu a bylo mi i smutno. Vlastně jsem ani nechtěla, aby to někdo viděl, ale zahlédl mě Scott a potom i Emily, tak mě utěšovali, což mi dost pomohlo :- )
V sobotu se mi podařilo spát do 11, původně jsem to neplánovala, ale asi jsem si v depresi zapomněla nastavit budík. :D Ale dost mi to prospělo, protože jsem pak měla dobrou náladu. Večer jsme vyrazili do restaurace. Nevím, jestli jsem to tu psala, ale tady to s restauracemi funguje úplně jinak. S výjimkou úplných fastfoodů jako Subway či McDonalld, nemůžete tady přijít do restaurace a jen si tak dřepnout ke stolu. V každém podniku (i sebehorším) je uvaděč, který Vás uvede na místa. Někde se čeká dost velká fronta, jako my v sobotu, na usazení jsme čekali 45 minut. Ale dostanete takovou krabičku a ta když začne svítit, jdete zpátky do restaurace a usadí Vás. Na ubrusy se tady hraje jenom fakt v těch luxusních restauracích. Už jsem tady byla asi v 6 restauracích (a to různých) a všude se dá sehnat Ceasar salad s grilovaným kuřetem. Ten byl zatím vždy výborný, někde ho dokonce mají s Guacamole a nachos-to je tak dobrý, až to hezký není! :D Jinak je tady dost patrný vliv mexické kuchyně, zmíněné nachos s Guacamole se dá sehnat v úplně každé restauraci.
V mezičase při čekání na stůl jsme šli do BestBuy (obchod s elektronikou), který je vedle. Já si tam pořádně prohlédla všechny ipody, i čtečku e-knih. Po té jsem hrozně toužila, ale ono to asi nemá moc cenu. Ta, která se mi líbí, stojí kolem 200 dolarů. Koukala jsem na ceny e-knih, a stojí stejně jako na Amazonu normální knihy. Ten Amazon je ale úžasná věc, knihy stojí i polovinu méně než v obchodech a navíc při nákupu nad 25 dolarů Vám to pošlou zadarmo! No každopádně tolik knih si zase kupovat během roku nebudu, hodně si jich můžu půjčit od své úžasné učitelky angličtiny Mrs. Kline, rodina má taky obrovskou knihovnu a těch pár (i kdyby 10), co si koupím, pošlu za 50 dolarů balíkem domů, takže ušetřím.
Večer jsem se rozhodla, že si upeču buchtu. Trošku problém byl sehnat ingredience. Tak zaprvé Solamyl: D Musela jsem na internetu najít, co to vlastně je. Když jsem přišla za rodinkou, že potřebuju koupit „potato starch“, koukali na mě jako na blázna. Nicméně v obchodě jsme to opravdu sehnali! Další nezbytná věc na „pretty pie“, jak buchtu pojmenoval Google překladač, byl tvaroh. Slovník mi vyhodil cottage cheese, tak jsem ho v obchodě dala do košíku. Ovšem když jsem to doma rozdělala, myslela jsem, že mě omyjou. Vykouklo na mě tohle http://2.bp.blogspot.com/_rBH-KT42ows/TB-00Jo4txI/AAAAAAAAAiI/bJ5WjsutVm4/s1600/Cottage+Cheese.jpg. Já vím, že to doma máme taky pod úplně stejným názvem, ale mě to prostě nedocvaklo :D No každopádně jsem to dala do mixéru, řádně osladila a i přesto, že to bylo hnusný, výsledná buchta chutnala celkem dobře :D Byla jsem pochválena, že jsem nejlepší kuchařka ze všech studentů, co tu měli :- )
Celou neděli jsem strávila se svou povinnou četbou, knížkou „Maus“. Je to román v komiksu. Nejprve jsem myslela, kdoví jaká to není kravina, ale pak jsem zjistila, že to získalo Pulitzerovu cenu. A právem, je to úžasný, vyšlo to už i v češtině.
No a pondělí-svátek práce, žádná škola. Ráno jsme si pochutnali na waflích s javorovým sirupem a slaninou (pořád tu kombinaci nechápu). Potom jsem se konečně spojila se svýma nejmilejšíma sourozencema přes skype. To mě hrozně potěšilo, protož jsem je neviděla už tři týdny a hrozně mi chyběli! Ukázala jsem jim kočky a i psa, oni mi pověděli, jak byli v zábavním parku, stihli se třikrát porvat před počítačem, kdo bude sedět na židli, takže samosebou hroznej randál. To mi tady chybí, nikdo tu neječí, že mu Betynka sebrala pravou pantofli, nikdo nepříjde nabonzovat, že „Stanislav plavděpodobně plovádí nějakou plasálnu.“ :D
Večer jsem se jela s hostsestrama Emily a Molly a Emiliným přítelem projet na kole. Ač jsem měla dospělácký, bylo v podstatě dětský velikosti a já tak vypadala vážně směšně. Pravej adrenalin ovšem přišel, když jsme jeli z kopce a já zjistila, že mi nefunguje brzda. No, musela jsem to dobržďovat botou, ještě že jsem si vzala starý, protože teď mají trošičku (úplně) sedřenou podrážku :D
Potom jsme se všichni společně koukali na film „Date night“. Je to teda hrozná kravina, ale člověk se u toho nasměje. K tomu jsme si dávali s’more, což je sušenka s čokoládou a bonbónem a je to příšerně dobrý.
No a v úterý zase škola. V Angličtině přišel nějakej chlápek, začal číst seznam jmen a mezi nimi i mě, že máme jít do Media centra na testování. Já na něj vykulila oči, protože jsem se nikam nehlásila, ale učitelka mi řekla, ať jdu. Tak jsem šla :D Vůbec jsem nevěděla o co jde, oni nám na počítači spustili nějakej test, to jsem pak až moc rychle pochopila :/ :D Byl to test z analytického nebo kritického čtení, teď si nejsem jistá, jak se to jmenovalo. Prostě to bylo takový to, že si přečtete odstavec a pak je tam výběr ze čtyř odpovědí, o čem ten odstavec byl. No, vzhledem k tomu, že několikrát jsem vůbec nechápala, o čem ten odstavec je (ale vůbec, kdyby jste se mě zeptali, jestli je to o hmyzu nebo o americkém soudnictví, nevěděla bych). No tak jsem tam vždy něco zatrhla, něco ani nebylo tak těžké, to jsem i pochytila smysl. Přišlo mi to vtipný, říkala jsem si, jak asi můžu dopadnout vedle rodilých mluvčí :D No ale po dokončení testu se zobrazil výsledek a chlápek tomu nemohl uvěřit, že prej takhle dobrých nebyla ani většina mých spolužáků :D:D To mě neskonale pobavilo, jak já můžu být lepší než rodilý mluvčí??? Zeptala jsem se Lauren, co seděla vedle, kolik má bodů a prej 39 . Hm já měla 97 :D No každopádně jsem se kvalifikovala a získala college kredity. Když jsem se ptala, na co je mi to dobrý, tak by mi to prý teoreticky pomohlo dostat se ve státech na univerzitu. To sice nemám zájem, ale třeba mi to pomůže i v Evropě.
Odpoledne na cross country se ten náš mladej trenér rozhodl, že budeme posilovat. Takže jsme proti svahu jak magoři museli držet holubičku, dělat kliky a dřepy. Přidal i pár pozic s Powerjógy, což jsem nejprve byla ráda, jelikož jsem ji naposledy cvičila doma, který ovšem dělal blbě, ať jsem ho měla chuť okřiknout, že to mrví! A ještě mě si dovolil opravovat, že já to dělám blbě, což mě teda fakt nakrklo. :D
Já mu dám!
I když nesedím sama při obědech, včera jsem na obědy přišla později a lidi, co s nima normálně sedím, zrovna odešli a tak jsem zůstala sama. Mně by to bylo vcelku šumák, ale hned za mnou přiběhla jedna holka, že si mám jít sednout k jim, tak jsem šla. Tam se mi všichni představili a byli hrozně milí, což mě fakt potěšilo. I mně nabídli, že u nich můžu příště sedět. Toho určitě využiju, protože jsem sice těm lidem, co s nima teď sedím vdečná, že mě vzali mezi sebe, na druhou stranu mám pocit, že si nemáme moc co říct. Já nepotřebuju oběd co oběd řešit, co si vezmu na homecoming, nebo jak hrozně „cheesy“ je Jessicin boyfriend.
Odpoledne jsme se pak měli fotit jako cross country team. Ještě předtím jsme ale měli trénink (jak geniální nápad fotit se spocený a ufuněný). Zase jsme posilovali. Trenér po nás chtěl, abychom tři minuty drželi most. To jsem překvapila i sama sebe, že jsem to vydržela a navíc ten těžší, kdy jste jen na rukách, nikoliv na předloktí. Ozývali se obdivující výkřiky, protože ostatní to vydrželi třeba jen 20 sekund a to ještě tu jednoduší verzi. To mi zvedlo sebevědomí :D Pak mi teda zase kleslo, protože zatímco ostatní udělali 30 přítahů ke břichu, já ani jeden.
Na focení jsem si měla obléknout dres, který jsem ještě neměla na sobě, takže jsem až těšně před focením zjistila, že mi je velkej, leze mi z něj úplně všechno a navíc je průhlednej-to bude úžasná fotka! V mezičase jsem se tam dala do řeči s jednou holkou, co jsem ji poznala u stolu při obědě. Nabídla mi, že mě kdykoliv může někam zavést, což mě fakt potěšilo :- )
Dneska jsme měli zkrácený všechny předměty jen na půl hodiny, protože jsme měli mít mši a potom fund raising. Při obědě se mě asi 5 různých lidí zeptalo, jestli půjdu na chorus. Já jsem všem tvrdošíjně tvrdila, že se musím učit, popř. že se budu poprvé radši dívat :D Ale zpívání jsem se vyhnula!
Mši jsme netradičně měli v tělocvičně. Dvě holky z chorusu předzpívávali, ale bylo to dost hrozný, zpívali vysoko a falešně (když už to říkám i já… to už je pravda). Mně jich bylo trochu líto, protože z nich celá škola měla srandu, ale tak když neumím zpívat, tak do sboru nelezu, ne? :D
Pak nám ředitel vysvětlil, co je to fund raising. Jídelna a tělocvična potřebují novou klimatizaci a škola na to potřebuje peníze. Takže nás v dešti vyhnali všechny před školu, kde si nás natočili. Potom jsme se vrátili zpět do tělocvičny, kde začala hrát nějaká školní kapela. Což o to, hráli hezky :D Ovšem pak přišlo něco, z čeho jsem měla druhý Vánoce. Víte, jak vždycky v těch Amerických filmech někdo skočí do davu a oni ho pak rukama přenáší? Tak tady jeden odvážlivec skočil, ale oni mu uhnuli, takže se rozplácl na zemi :D Nejdřív všichni zmlkli, protože to byla fakt herda, ale pak se postavil, takže se tomu můžu smát.
Tuhle akci jsem si dost užila, hlavně kvůli kratší škole a pak jsem se tam taky začala bavit s dalšíma holkama, s jednou jsme se domluvili, že půjdeme někdy nakupovat.
Skoro každej den se stává, že mi někdo pochválí moje boty, nebo náušnice. Ale dneska, to mě fakt dostalo. Prošel kolem mě kluk a povídá: „I have to say I love your shoes!“ Taky mi několikrát pochválili náušnice, obzvlášť ty s Audrey Hepburn sklidily úspěch. :- )
Večer jsme s Host sister Molly vyrazili do kina na film „Other guys“. Sice to bylo vtipný, ale myslím, že to kino na nějakou chvíli ještě vzdám, prostě tomu moc nerozumím. Když se koukáme doma na film a oni mi k tomu pustí anglický titulky, rozumím v pohodě, když náhodou něco nevím, tak mi to vysvětlí, ale to kino ještě nezvládám.
Večer jsem nevím proč měla docela blbou náladu a bylo mi i smutno. Vlastně jsem ani nechtěla, aby to někdo viděl, ale zahlédl mě Scott a potom i Emily, tak mě utěšovali, což mi dost pomohlo :- )
V sobotu se mi podařilo spát do 11, původně jsem to neplánovala, ale asi jsem si v depresi zapomněla nastavit budík. :D Ale dost mi to prospělo, protože jsem pak měla dobrou náladu. Večer jsme vyrazili do restaurace. Nevím, jestli jsem to tu psala, ale tady to s restauracemi funguje úplně jinak. S výjimkou úplných fastfoodů jako Subway či McDonalld, nemůžete tady přijít do restaurace a jen si tak dřepnout ke stolu. V každém podniku (i sebehorším) je uvaděč, který Vás uvede na místa. Někde se čeká dost velká fronta, jako my v sobotu, na usazení jsme čekali 45 minut. Ale dostanete takovou krabičku a ta když začne svítit, jdete zpátky do restaurace a usadí Vás. Na ubrusy se tady hraje jenom fakt v těch luxusních restauracích. Už jsem tady byla asi v 6 restauracích (a to různých) a všude se dá sehnat Ceasar salad s grilovaným kuřetem. Ten byl zatím vždy výborný, někde ho dokonce mají s Guacamole a nachos-to je tak dobrý, až to hezký není! :D Jinak je tady dost patrný vliv mexické kuchyně, zmíněné nachos s Guacamole se dá sehnat v úplně každé restauraci.
V mezičase při čekání na stůl jsme šli do BestBuy (obchod s elektronikou), který je vedle. Já si tam pořádně prohlédla všechny ipody, i čtečku e-knih. Po té jsem hrozně toužila, ale ono to asi nemá moc cenu. Ta, která se mi líbí, stojí kolem 200 dolarů. Koukala jsem na ceny e-knih, a stojí stejně jako na Amazonu normální knihy. Ten Amazon je ale úžasná věc, knihy stojí i polovinu méně než v obchodech a navíc při nákupu nad 25 dolarů Vám to pošlou zadarmo! No každopádně tolik knih si zase kupovat během roku nebudu, hodně si jich můžu půjčit od své úžasné učitelky angličtiny Mrs. Kline, rodina má taky obrovskou knihovnu a těch pár (i kdyby 10), co si koupím, pošlu za 50 dolarů balíkem domů, takže ušetřím.
Večer jsem se rozhodla, že si upeču buchtu. Trošku problém byl sehnat ingredience. Tak zaprvé Solamyl: D Musela jsem na internetu najít, co to vlastně je. Když jsem přišla za rodinkou, že potřebuju koupit „potato starch“, koukali na mě jako na blázna. Nicméně v obchodě jsme to opravdu sehnali! Další nezbytná věc na „pretty pie“, jak buchtu pojmenoval Google překladač, byl tvaroh. Slovník mi vyhodil cottage cheese, tak jsem ho v obchodě dala do košíku. Ovšem když jsem to doma rozdělala, myslela jsem, že mě omyjou. Vykouklo na mě tohle http://2.bp.blogspot.com/_rBH-KT42ows/TB-00Jo4txI/AAAAAAAAAiI/bJ5WjsutVm4/s1600/Cottage+Cheese.jpg. Já vím, že to doma máme taky pod úplně stejným názvem, ale mě to prostě nedocvaklo :D No každopádně jsem to dala do mixéru, řádně osladila a i přesto, že to bylo hnusný, výsledná buchta chutnala celkem dobře :D Byla jsem pochválena, že jsem nejlepší kuchařka ze všech studentů, co tu měli :- )
Celou neděli jsem strávila se svou povinnou četbou, knížkou „Maus“. Je to román v komiksu. Nejprve jsem myslela, kdoví jaká to není kravina, ale pak jsem zjistila, že to získalo Pulitzerovu cenu. A právem, je to úžasný, vyšlo to už i v češtině.
No a pondělí-svátek práce, žádná škola. Ráno jsme si pochutnali na waflích s javorovým sirupem a slaninou (pořád tu kombinaci nechápu). Potom jsem se konečně spojila se svýma nejmilejšíma sourozencema přes skype. To mě hrozně potěšilo, protož jsem je neviděla už tři týdny a hrozně mi chyběli! Ukázala jsem jim kočky a i psa, oni mi pověděli, jak byli v zábavním parku, stihli se třikrát porvat před počítačem, kdo bude sedět na židli, takže samosebou hroznej randál. To mi tady chybí, nikdo tu neječí, že mu Betynka sebrala pravou pantofli, nikdo nepříjde nabonzovat, že „Stanislav plavděpodobně plovádí nějakou plasálnu.“ :D
Večer jsem se jela s hostsestrama Emily a Molly a Emiliným přítelem projet na kole. Ač jsem měla dospělácký, bylo v podstatě dětský velikosti a já tak vypadala vážně směšně. Pravej adrenalin ovšem přišel, když jsme jeli z kopce a já zjistila, že mi nefunguje brzda. No, musela jsem to dobržďovat botou, ještě že jsem si vzala starý, protože teď mají trošičku (úplně) sedřenou podrážku :D
Potom jsme se všichni společně koukali na film „Date night“. Je to teda hrozná kravina, ale člověk se u toho nasměje. K tomu jsme si dávali s’more, což je sušenka s čokoládou a bonbónem a je to příšerně dobrý.
No a v úterý zase škola. V Angličtině přišel nějakej chlápek, začal číst seznam jmen a mezi nimi i mě, že máme jít do Media centra na testování. Já na něj vykulila oči, protože jsem se nikam nehlásila, ale učitelka mi řekla, ať jdu. Tak jsem šla :D Vůbec jsem nevěděla o co jde, oni nám na počítači spustili nějakej test, to jsem pak až moc rychle pochopila :/ :D Byl to test z analytického nebo kritického čtení, teď si nejsem jistá, jak se to jmenovalo. Prostě to bylo takový to, že si přečtete odstavec a pak je tam výběr ze čtyř odpovědí, o čem ten odstavec byl. No, vzhledem k tomu, že několikrát jsem vůbec nechápala, o čem ten odstavec je (ale vůbec, kdyby jste se mě zeptali, jestli je to o hmyzu nebo o americkém soudnictví, nevěděla bych). No tak jsem tam vždy něco zatrhla, něco ani nebylo tak těžké, to jsem i pochytila smysl. Přišlo mi to vtipný, říkala jsem si, jak asi můžu dopadnout vedle rodilých mluvčí :D No ale po dokončení testu se zobrazil výsledek a chlápek tomu nemohl uvěřit, že prej takhle dobrých nebyla ani většina mých spolužáků :D:D To mě neskonale pobavilo, jak já můžu být lepší než rodilý mluvčí??? Zeptala jsem se Lauren, co seděla vedle, kolik má bodů a prej 39 . Hm já měla 97 :D No každopádně jsem se kvalifikovala a získala college kredity. Když jsem se ptala, na co je mi to dobrý, tak by mi to prý teoreticky pomohlo dostat se ve státech na univerzitu. To sice nemám zájem, ale třeba mi to pomůže i v Evropě.
Odpoledne na cross country se ten náš mladej trenér rozhodl, že budeme posilovat. Takže jsme proti svahu jak magoři museli držet holubičku, dělat kliky a dřepy. Přidal i pár pozic s Powerjógy, což jsem nejprve byla ráda, jelikož jsem ji naposledy cvičila doma, který ovšem dělal blbě, ať jsem ho měla chuť okřiknout, že to mrví! A ještě mě si dovolil opravovat, že já to dělám blbě, což mě teda fakt nakrklo. :D
Já mu dám!
I když nesedím sama při obědech, včera jsem na obědy přišla později a lidi, co s nima normálně sedím, zrovna odešli a tak jsem zůstala sama. Mně by to bylo vcelku šumák, ale hned za mnou přiběhla jedna holka, že si mám jít sednout k jim, tak jsem šla. Tam se mi všichni představili a byli hrozně milí, což mě fakt potěšilo. I mně nabídli, že u nich můžu příště sedět. Toho určitě využiju, protože jsem sice těm lidem, co s nima teď sedím vdečná, že mě vzali mezi sebe, na druhou stranu mám pocit, že si nemáme moc co říct. Já nepotřebuju oběd co oběd řešit, co si vezmu na homecoming, nebo jak hrozně „cheesy“ je Jessicin boyfriend.
Odpoledne jsme se pak měli fotit jako cross country team. Ještě předtím jsme ale měli trénink (jak geniální nápad fotit se spocený a ufuněný). Zase jsme posilovali. Trenér po nás chtěl, abychom tři minuty drželi most. To jsem překvapila i sama sebe, že jsem to vydržela a navíc ten těžší, kdy jste jen na rukách, nikoliv na předloktí. Ozývali se obdivující výkřiky, protože ostatní to vydrželi třeba jen 20 sekund a to ještě tu jednoduší verzi. To mi zvedlo sebevědomí :D Pak mi teda zase kleslo, protože zatímco ostatní udělali 30 přítahů ke břichu, já ani jeden.
Na focení jsem si měla obléknout dres, který jsem ještě neměla na sobě, takže jsem až těšně před focením zjistila, že mi je velkej, leze mi z něj úplně všechno a navíc je průhlednej-to bude úžasná fotka! V mezičase jsem se tam dala do řeči s jednou holkou, co jsem ji poznala u stolu při obědě. Nabídla mi, že mě kdykoliv může někam zavést, což mě fakt potěšilo :- )
Dneska jsme měli zkrácený všechny předměty jen na půl hodiny, protože jsme měli mít mši a potom fund raising. Při obědě se mě asi 5 různých lidí zeptalo, jestli půjdu na chorus. Já jsem všem tvrdošíjně tvrdila, že se musím učit, popř. že se budu poprvé radši dívat :D Ale zpívání jsem se vyhnula!
Mši jsme netradičně měli v tělocvičně. Dvě holky z chorusu předzpívávali, ale bylo to dost hrozný, zpívali vysoko a falešně (když už to říkám i já… to už je pravda). Mně jich bylo trochu líto, protože z nich celá škola měla srandu, ale tak když neumím zpívat, tak do sboru nelezu, ne? :D
Pak nám ředitel vysvětlil, co je to fund raising. Jídelna a tělocvična potřebují novou klimatizaci a škola na to potřebuje peníze. Takže nás v dešti vyhnali všechny před školu, kde si nás natočili. Potom jsme se vrátili zpět do tělocvičny, kde začala hrát nějaká školní kapela. Což o to, hráli hezky :D Ovšem pak přišlo něco, z čeho jsem měla druhý Vánoce. Víte, jak vždycky v těch Amerických filmech někdo skočí do davu a oni ho pak rukama přenáší? Tak tady jeden odvážlivec skočil, ale oni mu uhnuli, takže se rozplácl na zemi :D Nejdřív všichni zmlkli, protože to byla fakt herda, ale pak se postavil, takže se tomu můžu smát.
Tuhle akci jsem si dost užila, hlavně kvůli kratší škole a pak jsem se tam taky začala bavit s dalšíma holkama, s jednou jsme se domluvili, že půjdeme někdy nakupovat.
Skoro každej den se stává, že mi někdo pochválí moje boty, nebo náušnice. Ale dneska, to mě fakt dostalo. Prošel kolem mě kluk a povídá: „I have to say I love your shoes!“ Taky mi několikrát pochválili náušnice, obzvlášť ty s Audrey Hepburn sklidily úspěch. :- )
sobota 4. září 2010
Už jsem tu víc, než dva týdny
Nejprve bych se chtěla omluvit za pravopisné chyby a překlepy, co tady na blogu dělám. Byla jsem na ně upozorněna, plně si je uvědomuju a stydím se za ně! :- ) V Čechách jsem totiž většinou já ta, co druhé pucuje za chyby a náležitě si to užívá. Kdybych měla více času, klidně bych ty články procházela podrobně, ale já je většinou píšu večer a prostě už nemám sílu cokoliv opravovat, dokonce často ani přemýšlet! No nic, to jen tak na úvod.
***
A jak se mám? Naposledy jsem psala o minulém školním týdnu, tenhle týden jsem neměla čas nic psát, ale dělala jsem si poctivě poznámky na papír, abych na žádný zajímavý moment nezapomněla.
V sobotu jsme se s hostrodiči vydali do St. Louis. Na silnicích byly zácpy, ovšem to nebyly zácpy jako v Čechách. U nás se je v koloně pár malinkých autíček, ale tady jsou tisíce velkých aut, které hodiny trčí na šesti proudých dálnicích. Nejprve jsme se byli najíst v restauraci u jezera, potom jsme byli v zoo. Co mě zaujalo- neplatilo se vstupné (kolik že se platí v Praze, 300 Kč?). Nejprve jsem se tomu dost divila-z čeho jinýho tu zvěř krmí, když ne z peněz vybraných ze vstupného? V zápětí jsem to ale pochopila. Na každé lavičce, kameni, stromu, fontánce, dokonce i plotu byla cedulka: „Tohle je dar od pana/rodiny XXX, kteří žijou v městě YYY“. Nad tím jsem docela přemýšlela- proč dávat zoo lavičku? Ale ono to má cosi do sebe, je to místo, kde lidi vodí své děti a pokud se mi tam líbí a prožila jsem tam hezké chvíle, vím, že oni mi to poskytují zadarmo, proč jim nedarovat lavičku, která zpříjemní návštěvu někomu jinému? No, asi moc přemýšlím.
No každopádně, víkend byl fajn, v neděli jsme se byli podívat na violloncelový vystoupení host sestry spojené s barbecue, kdy každý něco donesl a pak se ne to všichni vrhli – já se samozřejmě zase přežrala (muffinama). Přitom jsme viděli, jak se lidi jezdí městem projet na koni-no není to romantika do Walmartu zajet na koni, místo truckem? Večer jsme grilovali pizzu, zkrátka jsem relaxovala.
Ovšem v pondělí to zase začalo, asi to vezmu po třídách, co se tak dělo.
US History
Začali jsme brát Španělsko-americkou válku, čemuž ještě relativně rozumím. Je takový nezvyklý pořád poslouchat, jak jsou Američani nejlepší, že bez nich by chudák Kuba (v tomhle případě) a i celej svět strádal. My takovou národní hrdost rozhodně nemáme. Když celá třída ráno společně přísahá věrnost americké vlajce, myslí to snad i všichni vážně. V úterý nám učitel rozdal McKinleyho dopis parlamentu na 4 stránky hustě popsaným písmem. Měli jsme to přečíst do dalšího dne, nicméně pro mě to byl trošku problém. Jednak se hrozně vykecával o tom samým jenže tisíci různými slovy=ani google to nepřeložil a druhak jsem tomu prostě nerozuměla a nemohla to najít v češtině. Ve finále se stejně ale dal celej dopis shrnout do jedné věty (prostě chtěl válku :- )).
English IV.
I tady musím neustále poslouchat, jak je Amerika dala světu jen to dobré, že nejlepší vynálezy jsou z Ameriky a všichni je kopírují a tak. Což o to, ona je to částečně pravda, ale když už mi učitelka tvrdí, že Američani vylepšili i všechno Evropské a bez nich bysme byli dost trapný (počínaje „typicky amerických“ Beatles, konče třeba jídlem). Jinak naší učitelce očividně leží dost v žaludku ta „Czech republic/Czechoslovakia“ (co se jí tam zrovna hodí, neřeší, jestli to existovalo, nebo ne). Nejprve začala tím, že díky nám začala první světová. Dneska pokračovala, že Czechoslovakia byla spojenec Německa v druhé světové-i s tím bych tak úplně nesouhlasila.:-o Zajímalo by mě, jestli ví, odkud jsem, protože teda zábrany nemá žádné.:D Zítra máme psát quiz, nejprve jsem z něho byla hrozně vyděšená (asi 20 velkých stran v učebnici), ale potom nám rozdala opakovací papíry a podrobně popsala, co se všechno máme naučit („Děti a pamatujte, Hitler byl němec!“).
Math
To je pro mě totálně ulejvací předmět. Přemýšlím, jestli si to nezměnit na AP class, protože ani tam nedělají nic nového pro mě, takže bych se tam taky nudila, ale mohla bych tvrdit, že jsem už dělala univerzitní matiku. :D Ale tady mám příjemnou učitelku (teda všichni ji nesnáší, ale na mě je milá) a když náhodou nerozumím nějakýmu pojmu (pojmu, ne učivu, to je primitivní), tak mi to vysvětlí. Učí se jak najít průsečík osy x a y např. v grafu funkce y=2x+5. Kdy my jsme to brali, tak před 4 lety?
Lunch
Tam se ani nic zajímavého nedělo, až dneska. Holky, co s nimi sedím u stolu, se mě zeptaly, jestli s nimi nechci někam jít. Nerozuměla jsem sice kam, ale tak jsem šla. Když jsme ale vešli do učebny s klavírem a zpěvníkama, zhrozila jsem se, kam jsem to zase vlezla. A ano-došlo na mé nejhorší obavy, vrazily mi do ruky zpěvník a zpívej. Tak jsem hýbala pusou, jako, že zpívám a doufala, že to brzo skončí. :D Teda, abyste to chápali, kdo mě zná, ten to ví, já jsem naprosto příšerná zpěvačka, zazpívám falešně i ovčáky čtveráky. No a i si mě někam zapsala ta vedoucí, takže teď jsem asi členka sboru :D (oni tomu říkají chorus, ale vyslovují to jako /k´rs/, nevím, jak to napsat, nicméně bych nikdy neřekla, že to je tohle slovo, což byla chyba).
Web design
Jediná věc, co mě na tomhle předmětu překvapuje je, jakej má škola přístup k šetření-myšleno tisk. Zatímco u nás v české škole si učitelé pomalu ani nemohli vytisknout písemky, aniž by z toho měli hysterickej záchvat, že po nich pude ředitel, tady se tiskne jako o život. Tak třeba, máme něco vypracovat do Web designu, ale ne, že bychom to někam uložili a učitelka si to stáhla. Třicet lidí vytiskne dokument o 4 stránkách a dá to do své složky. A tak je to skoro každý den. Ať žije ekologie!
Spanish
Myslím, že to bylo úterý, když nám učitelka řekla, že kdysi dělal chůvu Haně Montáně. Moje 13-leté spolužačky začali pištět a ječet, jak je to hrozně „awesome“. Já jsem tak celou hodinu musela poslouchat, jak byla Miley Cyrus hodná, co měla na sobě, co jí říkala, co jedla, jak byl její otec zpěvák krásnej chlap, co jí všechno podepsal. Potom kde učitelka žila, jakej je její otec, co dělá její syn, kdy má narozeniny její syn, první, druhá, třetí a čtvrtá neteř a podobně. Pak ještě přihodila, že zpívá po barech, ale že nám ve třídě nezazpívá (to totiž někdo zaječel: „Zazpívejte nám paní učitelkoooo, prosíííííííííííííííím.“) Tak urputně jsem civěla na hodinky, kdy to skončí, až se mě spolužačka vedle zeptala, jestli mi náhodou není špatně. Bylo a jak!
Theology
Už jsme stihly napsat test - i přesto, že jsem měla 92%, což by u nás byla suverénně 1, tady už jsem měla B. A to si myslím, že tak úplně nebyla moje vina (moje vina to teda není nikdy, vždycky je potřeba obvinit někoho cizího, že). No každopádně já měla naučené slovo od slova definice, aniž bych nějak přesně věděla, co to znamená a hle, učitelka změnila slova. To byla trošku podpásovka, slovník ty slovíčka neznal, takže jsem to natipovala-samozřejmě špatně. No nicméně, co jsem se tak rozhlížela po třídě, lidi okolo mě měli tak 59%. Přitom už při 69% je to F.
Angličtina III.
Tak ta mi dává! Učitelka se na začátku týdne rozhodla, že nám dá něco jako týdenní projekt. Takže v pondělí jsme měli rukou napsat nějaký náš příběh. Potom jsme měli podtrhávat, co se nám tam nelíbí. V úterý jsme šli na počítače, napsali příběh na PC a třikrát vytiskli. Ve středu jsme pak ty výtisky dali spolužákům, aby je opravili. K tomu jsme dostali i dotazník, kde lidi napíšou, co se jim na Vašem story líbilo či ne. Já jsem dostala na opravení tři eseje. Ty první dvě byli ještě docela ucházející, sice používali nespisovná slova, ale budiž. Ovšem třetí-to bylo něco. Ten člověk byl totiž úplně dementní. Já vím, že jsem odporná osoba, když tohle říkám a ještě zlejší budu, když Vám dám sem kousek k dobru. I přesto, že jsme měli psát příběh z našeho života a lekci, která nás změnila, tenhle člověk napsal prostě nesouvislou řadu blábolů. Nejprve začal popisovat školu: „The lunch is lot different from middle school too, we don’t get chocolate milk here.“ (opravdu změna roku). Nicméně pokračoval: „It was funny how I was a freshmen just a couple years ago and now I hate them.“ (k tomu jsem mu já připsala: „You are catholic, you should not hate anybody!“ z čehož měl později záchvat, prej jsem zlá :D). „On a simile note my brother is a freshman next year haha. I kinda feel bad for him.“ (Ano, výrazy jako „haha“ určitě patří do školní eseje, kde bychom měli psát formální angličtinou bez jakékoliv známky slangu či nespisovnosti). „ My and my friends do a lot of fun stuff here, some of them you might call immature.“ (Jak by mě jen mohlo napadnou nazývat nedospělou jejich oblíbenou zábavu-vyrážení učebnic a šanonů z rukou ostatních, hlavně prváků, a pak do věcí rozházených po zemi kopat.) Nejvtipnější část ovšem nastala při hodnocení. Co odpovědět na otázku: „Nezněl příběh trochu jako školní esej?“, když to, bylo to nejhorší, co jsem kdy četla? Co mám říct na otázku, jestli je v příběhu něco, co se tam nehodí a on by to měl vymazat, když odpověď by musela znít: „začátek, prostředek i konec“?
Já jsem psala story o tom, jak můj malý bráška vařil sestřičce kašičku a i přesto, že jsem tam zřetelně napsala svoje ponaučení, že“ Cesta do pekla je dlážděná dobrými skutky“, nikdo z mých spolužáků to nepochopil a mysleli si, že moje ponaučení je, ať lépe hlídám své sourozence.
V pondělí jsme měli s cross country normální trénink-běhání ve 40 stupňovém vedru rozpálenými ulicemi. V úterý jsme potom jeli na soutěž. Já jsem se neúčastnila, protože potřebuju mít vyplněných asi milion formulářů a drahou prohlídku u doktora. Nicméně když jsem viděla, s jakým nasazením všichni běhají a jak jsou rychlí, myslím, že ani nikdy soutěžit nebudu. Co já totiž úplně nesnáším je takovéto jejich: „Pojď, ty to dokážeš, seš dobrá.“ Někoho to možná nakopne, ale mě to tak maximálně naštve. No každopádně nejlepší holka od nás doběhla 3 míle za 33 minut. Pokud si pamatuju, já měla 1500 m za 8,5 minuty, takže bych byla určitě horší než ona (1500 jsem běžela na doraz, tady bych ke konci nemohla). No každopádně doběhla jako jedna z posledních, takže nechci ani vidět, jak bych dopadla já.
Ve středu jsme trénink neměli, za to ve čtvrtek naše koučka (zní to divně, vím), dotáhla nějakýho mladýho nadšenýho sportovce, který nás honil 30 minut do kola bez přestání. Já jsem samosebou to střídala s chůzí, takže jsem poslouchala: „Pojď, poběž, buď rychlejší, to zvládneš, máš na to, ty na to máš.“ Byla jsem tak naštvaná, že jsem byl i trochu sprostá (ale v češtině) :D Já nevím, mě tady to jejich povzbuzování vyloženě irituje. Já si chci běhat podle svýho, já nesnáším ten jejich styl „běhej, dokud se úplně nevyčerpáš, abys pak půl hodiny lapal do dechu“. Já si běhám, když už nemůžu, v klídku si jdu, pak si zase popoběhnu a jsem v pohodě. Ale na to se tady nehraje. Mým cílem není nic vyhrát jako je jejich cílem, moje ambice končí u toho, abych se trochu hýbala a nepřibrala tady. Bylo by pro mě asi nejlepší běhat si někde sama bez týmu, ale vím, že bych se k tomu nedokopala.
Tak, to je pro zatím všechno. Celý týden jsem si pečlivě zaznamenávala všechno, o čem chci psát, takže čekejte článek o pátku, a o různých věcech, co jsem tak postřehla :- )
***
A jak se mám? Naposledy jsem psala o minulém školním týdnu, tenhle týden jsem neměla čas nic psát, ale dělala jsem si poctivě poznámky na papír, abych na žádný zajímavý moment nezapomněla.
V sobotu jsme se s hostrodiči vydali do St. Louis. Na silnicích byly zácpy, ovšem to nebyly zácpy jako v Čechách. U nás se je v koloně pár malinkých autíček, ale tady jsou tisíce velkých aut, které hodiny trčí na šesti proudých dálnicích. Nejprve jsme se byli najíst v restauraci u jezera, potom jsme byli v zoo. Co mě zaujalo- neplatilo se vstupné (kolik že se platí v Praze, 300 Kč?). Nejprve jsem se tomu dost divila-z čeho jinýho tu zvěř krmí, když ne z peněz vybraných ze vstupného? V zápětí jsem to ale pochopila. Na každé lavičce, kameni, stromu, fontánce, dokonce i plotu byla cedulka: „Tohle je dar od pana/rodiny XXX, kteří žijou v městě YYY“. Nad tím jsem docela přemýšlela- proč dávat zoo lavičku? Ale ono to má cosi do sebe, je to místo, kde lidi vodí své děti a pokud se mi tam líbí a prožila jsem tam hezké chvíle, vím, že oni mi to poskytují zadarmo, proč jim nedarovat lavičku, která zpříjemní návštěvu někomu jinému? No, asi moc přemýšlím.
No každopádně, víkend byl fajn, v neděli jsme se byli podívat na violloncelový vystoupení host sestry spojené s barbecue, kdy každý něco donesl a pak se ne to všichni vrhli – já se samozřejmě zase přežrala (muffinama). Přitom jsme viděli, jak se lidi jezdí městem projet na koni-no není to romantika do Walmartu zajet na koni, místo truckem? Večer jsme grilovali pizzu, zkrátka jsem relaxovala.
Ovšem v pondělí to zase začalo, asi to vezmu po třídách, co se tak dělo.
US History
Začali jsme brát Španělsko-americkou válku, čemuž ještě relativně rozumím. Je takový nezvyklý pořád poslouchat, jak jsou Američani nejlepší, že bez nich by chudák Kuba (v tomhle případě) a i celej svět strádal. My takovou národní hrdost rozhodně nemáme. Když celá třída ráno společně přísahá věrnost americké vlajce, myslí to snad i všichni vážně. V úterý nám učitel rozdal McKinleyho dopis parlamentu na 4 stránky hustě popsaným písmem. Měli jsme to přečíst do dalšího dne, nicméně pro mě to byl trošku problém. Jednak se hrozně vykecával o tom samým jenže tisíci různými slovy=ani google to nepřeložil a druhak jsem tomu prostě nerozuměla a nemohla to najít v češtině. Ve finále se stejně ale dal celej dopis shrnout do jedné věty (prostě chtěl válku :- )).
English IV.
I tady musím neustále poslouchat, jak je Amerika dala světu jen to dobré, že nejlepší vynálezy jsou z Ameriky a všichni je kopírují a tak. Což o to, ona je to částečně pravda, ale když už mi učitelka tvrdí, že Američani vylepšili i všechno Evropské a bez nich bysme byli dost trapný (počínaje „typicky amerických“ Beatles, konče třeba jídlem). Jinak naší učitelce očividně leží dost v žaludku ta „Czech republic/Czechoslovakia“ (co se jí tam zrovna hodí, neřeší, jestli to existovalo, nebo ne). Nejprve začala tím, že díky nám začala první světová. Dneska pokračovala, že Czechoslovakia byla spojenec Německa v druhé světové-i s tím bych tak úplně nesouhlasila.:-o Zajímalo by mě, jestli ví, odkud jsem, protože teda zábrany nemá žádné.:D Zítra máme psát quiz, nejprve jsem z něho byla hrozně vyděšená (asi 20 velkých stran v učebnici), ale potom nám rozdala opakovací papíry a podrobně popsala, co se všechno máme naučit („Děti a pamatujte, Hitler byl němec!“).
Math
To je pro mě totálně ulejvací předmět. Přemýšlím, jestli si to nezměnit na AP class, protože ani tam nedělají nic nového pro mě, takže bych se tam taky nudila, ale mohla bych tvrdit, že jsem už dělala univerzitní matiku. :D Ale tady mám příjemnou učitelku (teda všichni ji nesnáší, ale na mě je milá) a když náhodou nerozumím nějakýmu pojmu (pojmu, ne učivu, to je primitivní), tak mi to vysvětlí. Učí se jak najít průsečík osy x a y např. v grafu funkce y=2x+5. Kdy my jsme to brali, tak před 4 lety?
Lunch
Tam se ani nic zajímavého nedělo, až dneska. Holky, co s nimi sedím u stolu, se mě zeptaly, jestli s nimi nechci někam jít. Nerozuměla jsem sice kam, ale tak jsem šla. Když jsme ale vešli do učebny s klavírem a zpěvníkama, zhrozila jsem se, kam jsem to zase vlezla. A ano-došlo na mé nejhorší obavy, vrazily mi do ruky zpěvník a zpívej. Tak jsem hýbala pusou, jako, že zpívám a doufala, že to brzo skončí. :D Teda, abyste to chápali, kdo mě zná, ten to ví, já jsem naprosto příšerná zpěvačka, zazpívám falešně i ovčáky čtveráky. No a i si mě někam zapsala ta vedoucí, takže teď jsem asi členka sboru :D (oni tomu říkají chorus, ale vyslovují to jako /k´rs/, nevím, jak to napsat, nicméně bych nikdy neřekla, že to je tohle slovo, což byla chyba).
Web design
Jediná věc, co mě na tomhle předmětu překvapuje je, jakej má škola přístup k šetření-myšleno tisk. Zatímco u nás v české škole si učitelé pomalu ani nemohli vytisknout písemky, aniž by z toho měli hysterickej záchvat, že po nich pude ředitel, tady se tiskne jako o život. Tak třeba, máme něco vypracovat do Web designu, ale ne, že bychom to někam uložili a učitelka si to stáhla. Třicet lidí vytiskne dokument o 4 stránkách a dá to do své složky. A tak je to skoro každý den. Ať žije ekologie!
Spanish
Myslím, že to bylo úterý, když nám učitelka řekla, že kdysi dělal chůvu Haně Montáně. Moje 13-leté spolužačky začali pištět a ječet, jak je to hrozně „awesome“. Já jsem tak celou hodinu musela poslouchat, jak byla Miley Cyrus hodná, co měla na sobě, co jí říkala, co jedla, jak byl její otec zpěvák krásnej chlap, co jí všechno podepsal. Potom kde učitelka žila, jakej je její otec, co dělá její syn, kdy má narozeniny její syn, první, druhá, třetí a čtvrtá neteř a podobně. Pak ještě přihodila, že zpívá po barech, ale že nám ve třídě nezazpívá (to totiž někdo zaječel: „Zazpívejte nám paní učitelkoooo, prosíííííííííííííííím.“) Tak urputně jsem civěla na hodinky, kdy to skončí, až se mě spolužačka vedle zeptala, jestli mi náhodou není špatně. Bylo a jak!
Theology
Už jsme stihly napsat test - i přesto, že jsem měla 92%, což by u nás byla suverénně 1, tady už jsem měla B. A to si myslím, že tak úplně nebyla moje vina (moje vina to teda není nikdy, vždycky je potřeba obvinit někoho cizího, že). No každopádně já měla naučené slovo od slova definice, aniž bych nějak přesně věděla, co to znamená a hle, učitelka změnila slova. To byla trošku podpásovka, slovník ty slovíčka neznal, takže jsem to natipovala-samozřejmě špatně. No nicméně, co jsem se tak rozhlížela po třídě, lidi okolo mě měli tak 59%. Přitom už při 69% je to F.
Angličtina III.
Tak ta mi dává! Učitelka se na začátku týdne rozhodla, že nám dá něco jako týdenní projekt. Takže v pondělí jsme měli rukou napsat nějaký náš příběh. Potom jsme měli podtrhávat, co se nám tam nelíbí. V úterý jsme šli na počítače, napsali příběh na PC a třikrát vytiskli. Ve středu jsme pak ty výtisky dali spolužákům, aby je opravili. K tomu jsme dostali i dotazník, kde lidi napíšou, co se jim na Vašem story líbilo či ne. Já jsem dostala na opravení tři eseje. Ty první dvě byli ještě docela ucházející, sice používali nespisovná slova, ale budiž. Ovšem třetí-to bylo něco. Ten člověk byl totiž úplně dementní. Já vím, že jsem odporná osoba, když tohle říkám a ještě zlejší budu, když Vám dám sem kousek k dobru. I přesto, že jsme měli psát příběh z našeho života a lekci, která nás změnila, tenhle člověk napsal prostě nesouvislou řadu blábolů. Nejprve začal popisovat školu: „The lunch is lot different from middle school too, we don’t get chocolate milk here.“ (opravdu změna roku). Nicméně pokračoval: „It was funny how I was a freshmen just a couple years ago and now I hate them.“ (k tomu jsem mu já připsala: „You are catholic, you should not hate anybody!“ z čehož měl později záchvat, prej jsem zlá :D). „On a simile note my brother is a freshman next year haha. I kinda feel bad for him.“ (Ano, výrazy jako „haha“ určitě patří do školní eseje, kde bychom měli psát formální angličtinou bez jakékoliv známky slangu či nespisovnosti). „ My and my friends do a lot of fun stuff here, some of them you might call immature.“ (Jak by mě jen mohlo napadnou nazývat nedospělou jejich oblíbenou zábavu-vyrážení učebnic a šanonů z rukou ostatních, hlavně prváků, a pak do věcí rozházených po zemi kopat.) Nejvtipnější část ovšem nastala při hodnocení. Co odpovědět na otázku: „Nezněl příběh trochu jako školní esej?“, když to, bylo to nejhorší, co jsem kdy četla? Co mám říct na otázku, jestli je v příběhu něco, co se tam nehodí a on by to měl vymazat, když odpověď by musela znít: „začátek, prostředek i konec“?
Já jsem psala story o tom, jak můj malý bráška vařil sestřičce kašičku a i přesto, že jsem tam zřetelně napsala svoje ponaučení, že“ Cesta do pekla je dlážděná dobrými skutky“, nikdo z mých spolužáků to nepochopil a mysleli si, že moje ponaučení je, ať lépe hlídám své sourozence.
V pondělí jsme měli s cross country normální trénink-běhání ve 40 stupňovém vedru rozpálenými ulicemi. V úterý jsme potom jeli na soutěž. Já jsem se neúčastnila, protože potřebuju mít vyplněných asi milion formulářů a drahou prohlídku u doktora. Nicméně když jsem viděla, s jakým nasazením všichni běhají a jak jsou rychlí, myslím, že ani nikdy soutěžit nebudu. Co já totiž úplně nesnáším je takovéto jejich: „Pojď, ty to dokážeš, seš dobrá.“ Někoho to možná nakopne, ale mě to tak maximálně naštve. No každopádně nejlepší holka od nás doběhla 3 míle za 33 minut. Pokud si pamatuju, já měla 1500 m za 8,5 minuty, takže bych byla určitě horší než ona (1500 jsem běžela na doraz, tady bych ke konci nemohla). No každopádně doběhla jako jedna z posledních, takže nechci ani vidět, jak bych dopadla já.
Ve středu jsme trénink neměli, za to ve čtvrtek naše koučka (zní to divně, vím), dotáhla nějakýho mladýho nadšenýho sportovce, který nás honil 30 minut do kola bez přestání. Já jsem samosebou to střídala s chůzí, takže jsem poslouchala: „Pojď, poběž, buď rychlejší, to zvládneš, máš na to, ty na to máš.“ Byla jsem tak naštvaná, že jsem byl i trochu sprostá (ale v češtině) :D Já nevím, mě tady to jejich povzbuzování vyloženě irituje. Já si chci běhat podle svýho, já nesnáším ten jejich styl „běhej, dokud se úplně nevyčerpáš, abys pak půl hodiny lapal do dechu“. Já si běhám, když už nemůžu, v klídku si jdu, pak si zase popoběhnu a jsem v pohodě. Ale na to se tady nehraje. Mým cílem není nic vyhrát jako je jejich cílem, moje ambice končí u toho, abych se trochu hýbala a nepřibrala tady. Bylo by pro mě asi nejlepší běhat si někde sama bez týmu, ale vím, že bych se k tomu nedokopala.
Tak, to je pro zatím všechno. Celý týden jsem si pečlivě zaznamenávala všechno, o čem chci psát, takže čekejte článek o pátku, a o různých věcech, co jsem tak postřehla :- )
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)