Můj první a druhý den v Spojených státech amerických

Když jsem přilétla do Saint Louis, překvapilo mě, jak je to velké letiště. Přirovnala bych ho tak k Praze. Nicméně jak jsem vyšla z letadla, musela jsem projít dlouhým terminálem. A jak sem tak šla, najednou slyším volání: „Ty musíš být Eva!“(samozřejmě v angličtině). Byla to má nová rodinka, ale vůbec jsem je nezaregistrovala, ještě že mě poznali oni. Host sestry jsem sice viděla na fotkách, ale host rodiče ne, takže jsem ani pořádně nevěděla, kdo mě na letišti přivítá. Ale byla jsem moc mile překvapena. Sice tam nebyl Scott, hostfather, ale byla tam Peggy, host máma. Peggy je ohromně příjemná a sympatická. Molly (16) a Emily (20), moje nové sestry, jsou také skvělé. Myslíš, že na lepší rodinu jsem narazit nemohla. :- )
Potom, co jsme se přivítali, jsme se šli podívat, jestli kufr náhodou nedošel normálně (což mi přišlo divné, ale úřednice v Chicagu mi řekla, ať to zkontroluju). Nic tam nebylo, takže jsme to šli reklamovat, já jsem horko těžko popisovala, jak to vypadalo, ale pochopili mě.
Pak už jsme jeli domů. V autě jsem je proškolila o výslovnosti mého jména a příjmení, pobavili jsme se o letu, já byla trochu vystrašená kvůli zavazadlům, ale ony mě uklidňovaly.
Když jsme dorazili domů, ukázali mi celý dům (v pěkné domkové čtvrti s cihlovým obložením), můj pokojík, poznala jsem mazlíčky-dvě kočky Tygra a Shailoo (nejsem si jistá jak se to píše) a psa Heli. Potom přijel z práce Scott, takže jsem se seznámila i s ním, dali jsme si večeři a okolo 7 jsem byla tak unavená (přeci jenom, nespala jsem asi 42 hodin), že jsem zalehla a hned spala.

Další den jsem plánovala spát tak do 8, ale už někdy v 7 jsem se vzbudila, psala domů a už nevím, co dělala víc, ale každopádně v 9.30 mi dovezli zavazadla, za což jsem byla šťastná. Potom jsem vyšla nahoru (mám pokoj dole, ne ve sklepě, ale dům je na svahu, takže když vstoupíte, myslíte, že jste v přízemí, ale ve skutečnosti jste v prvním patře), nasnídala se a potom jsme vyrazili do města. Jako první jsme šli zařídit účet v bance, od kterého ale zatím nemám kartu, tu teprve pošlou. Protože jsem to nedělala sama, bylo to v klidu, občas jsem nevěděla, co po mě úřednice chce, ale Peggy mi to zopakovala. Myslela jsem, že půjdeme do Bank of America nebo do něčeho známého, ale nešli jsme a já můžu být hrdý držitel účtu v Bank of Edwardsville. :- )
Potom byla na plánu koupě mobilu. Pro ten jsme vyrazili do BestBuy. Tam jsem si moc nevěděla rady, ale sympatický prodavač poradil :- ). Za 29 dolarů jsem si koupila mobil, kde budu mít neomezené volání a smsskování do všech sítí (měla to být smskování i do čech, ale to nefunguje), měsíčně budu platit 35 dolarů za neomezené textování a volání do všech sítí v Americe. Mobil není nic moc, co bych taky za ani ne 600 korun chtěla, že :D Ale přinejmenším je to véčko a to jsem vždycky chtěla.

Protože mi Peggy ve středu oznámila, že do školy musím nosit uniformu, naše třetí zastávka byl obchod s uniformami. Ta se skládá s trička s límečkem se sukní, bermudami nebo kalhotami. Ve Fisher’s uniforms jsem si koupila sukni a poloshirts, ale kalhoty pro mě samosebou neměli – jako kdyby v Americe snad neměli vysoké lidi. Nakonec to bylo vlastně štěstí, protože tam měli za 30 dolarů příšerný kalhoty z hroznýho materiálu. Potom jsme šli do obchoďáku, kde jsme sehnaly skvělý kalhoty v JC Penny za 20 dolarů (oni teda stáli 39, ale druhý k tomu byly za dolar-miluju slevy!). Vyfotila jsem se, tak až najdu kabel od foťáku, dám sem fotku.
Taky jsme se stavili ve Walmartu, což je jako naše český Tesco, jen tak 4x větší a je u toho i lékárna a Garden centrum. Tenhle obchod žeru, je tam vážně všechno na co si jeden vzpomene.

Obědvali a večeřeli jsme ve „fasfoodech“ Fazoli’s a St. Louis Bakery-dávám fastfood do uvozovek, protože to nebyli fastfoody v pravým slova smyslu. Jídlo bylo sice rychle hotový, ale bylo to zdravé jídlo udělané z kvalitních ingrediencí-žádnej mekáč či burger king. Tohle píšu proto, že většina lidí si spojuje ameriku jen s tím největším hnusem, jako cheeseburgery od Mc Donallds, ale oni tu mají i alternativy, kde se dělají saláty a sendviče, kde není žádnej friťák a „maso“ z mletých kopyt.

Největší zážitek jsem ovšem měla až večer, když jsem zahlédla obchod Aldi. Kdo neví, co to je, tak je to něco jako Lidl, prostě typicky německý discount. Možná Vám to nepřijde tak šokující, ale pro mě Aldi ztělesňuje něco typicky německého, no představte si, že byste ve státech viděli českou jednotu, nešokovalo by Vás to? Nemluvě o to, že vtipné je, že Aldi neexpandovala do Česka, které je sousedem Německa, zato expandovala přes Atlantik až do USA.