Hawaii, den první-část 2.

Tak minule jsem skončila s vyprávěním na letišti v LA. Cesta do Honolulu byla docela v pohodě, myslím, že jsem počítala cestou Calculus. Vedle mě seděl takovej docela milej kluk, kterej ale udělal něco, co mě naprosto šokovalo. Pořád něco divného pil a potom otevřel krabičku, v které bylo něco hnědého a nechutného, smrdělo to a vypadalo jako rašelina. On si to nacpal do pusy a tvářil se, že mu to dost chutná. Z mého vyděšeného případu měl dost srandu. (Ale nekomentoval to… takže nevím, co to bylo, nějak jsem neměla odvahu se zeptat).

Když jsme přilétali do Honolulu, překvapilo mě, že přistávací dráha je hned vedle moře. Takže když už jsme byli nebezpečně blízko hladiny, a pevnina nikde, dost mě to vyděsilo. No, jsem pořád na tomto světě, takže vás asi nepřekvapí, že ranvej se nakonec zjevila.

Když jsme přistáli, vydala jsem se hledat zavazadla. Musela jsem projít venkem, neb tady není moc důvod ty haly zavírat, takže buď je tam jen střecha, nebo úplně chybí okna. Vzduch byl horký a zrovna pršelo.




Našla jsem pás, kde jsem si vyzvedla zavazadla a potom se vydala hledat místo, kde jsme se měli sejít. Tam nikdo nebyl, tak jsem si sedla, potom mi to začalo být divné, tak jsem si stoupla a popošla a uviděla jsem nápis mojí organizace.

Byla jsem první, tak jsme museli čekat na několik dalších lidí. Přišla ještě Rakušanka Conni a Číňanka, plus skupinka Dánů. Potom se slečna, co tam na nás čekala, usnesla, že jsme všichni a šli jsme před letištní halu. Tam na nás čekal šok. Naše vozidlo, které nás mělo přivést do hotelu, byla limuzína! Abyste to teda pochopili, my jsme přilétli po časovém limitu, co jsme přilétnout měli, normálně lidi jeli autobusem. Ale i ostatní, co přijeli pozdě, nejeli limuzínou, ale třeba minibusem.





Když jsme dojeli na hotel, bylo už kolem půl deváté. Ani jsme se nešli ubytovat, ale vyrazili za ostatníma na večeři. Došli jsme do velké místnosti, kde bylo tak 60 dalších studentů a jídlo ve formě švédských stolů. My tedy zasedli a jedli, mezitím se nám představil hlavní organizátor, Rafael. Poučil nás o tom, co dělat nemáme, co máme, neustále nám opakoval, že se máme mazat opalovákem a přidal pár nechutných obrázků lidí se spáleninami a puchýři.
No, byla to mňamka sledovat to a u toho jíst. Jídlo byla ale moc dobré, obzvláště desert-guava pie.



Potom už následovalo představování. Rafael vždy ukázal vlajku a lidi, kteří byli z toho státu se měli postavit a zařvat jméno země. Samosebou němci byli nejhlučnější :D Já trochu nedávala pozor, takže jsem si stoupla trochu pozdě a lidi už vykřikovali „Czechoslovakia“ (!). Nejhorší na tom ale je, že tito lidé nebyli z Ameriky, ale z 99% Evropani!!! Tak jsem je opravila, že je to ve skutečnosti „Czech republic.“ Jaké bylo moje překvapení, když ukázali slovenskou vlajku a stoupli si dva Slováci.

Když jsme skončili, bylo už kolem 11. Ještě rozdávali kupony na snídani, mně je teda nějak nevytiskli. :/ Ale dali mi provizorní. Po večeři jsme se my pozdě příchozí museli jít zaregistrovat, vyplnit formuláře, dostali jsme samolepky s naším jménem na naše věci (foťák, mobil). Taky jsme vyfasovali tričko a kartu na pokoj. Než jsem to vybavila, byla už skoro půlnoc. Seznámila jsem se se svou spolubydlící, která byla z Dánska a k půl jedný jsem zalehla a spala jako nemluvně.

(musím letět, volají mě na večeři, dopíšu to později)