Tak je to tady, zítra v 8 ráno vyrazíme na letiště. Je to zvláštní jak rychle ten rok uběhl. Všichni mi říkali, že to půjde rychle. Já jim nevěřila. Ale ono to šlo rychle. Až směšně rychle.
S mojí host rodinou už jsem tak napůl rozloučená. Molly odjela na tábor už v neděli, takže s ní jsem se loučila v sobotu večer. Dostala ode mě pár dárečků, mimo jiné tričko z Prahy.
Dneska jsem předala dárky ostatním. Host rodičům jsem dala čokoládu, fotoknihu, pilník a magnet. Emily jsem dala zvoneček z Čech, tričko a tašku.
Největší radost udělala všem fotokniha s fotkami nás všech z celého roku a mým komentářem k tomu.
Taky jsem dokončovala balení, což mi dělalo větší problémy, než jsem si myslela. Nevím proč, ale jsem dost fixovaná na blbosti, které normální lidi bez problémů vyhodí-vstupenky z kina, plyšák z tomboly, nebo zničené žabky. Ne, že by mi tolik šlo o ty věci, ale vždy když se na ně podívám, něco mi připomínají, něco co jsem tady zažila. Takže jsem si při balení a vyhazování i pobrečela (hlavně vzteky). Trochu mě vyléčilo, když jsem se podívala na stránky letecké společnosti, kolik stojí nadváha-to jsem se znovu směle vrhla na vyhazování.
Hodně věcí jsem taky darovala hostsestrám-jako školní pomůcky, nebo šampóny, na které už nemám místo.
Jediné, co mi teď zbývá, je věřit, že vše dobře dopadne, jelikož mám dost zavazadel. Dvě na odbavení, jeden příruční kufr, který váží třikrát tolik, než by měl. Jelikož byl můj kufr těžkej, dala jsem do igelitky dva svetry, župan, mikinu a zimní kabát. Když mě budou honit, že mám moc věcí, prostě si to obleču na sebe- a budu za retarda-a odvezu to tak. Dost jsem se nervovala, ale od určité chvíle jsem to vzdala, nasadila pozitivní náladu a věřím, že všechno půjde podle plánu.
Teď večer jsme ještě měli poslední rozlučkovou večeři, mohla jsem si vybrat, kam půjdeme. Ani jsem to nemusela promýšlet a věděla jsem, že chci do Panery. Proč? Protože je úžasná, kdo zkusí, už nikdy nechce jinam. Rodinka mi koupila pumpkin muffin na cestu, protože všichni ví, jak je miluju.
Doufám, že se dostanu do postele aspoň kolem 1, ať spím aspoň těch 5 hodin.
Příště už napíšu z domova. Už se těším!
Jsem zvědavá, jak budu reagovat, až přijedu. Prý mají studenti větší kulturní šok, když se vrátí domů, než když odjeli do cizí země. Je to prý proto, že oni se za ten rok změnili-zestárli, dospěli, pochopili, jak se žije jinde, ujasnili si, co v životě chtějí dělat, zjistili, že věci můžou fungovat jinak (a mnohdy lépe) než u nich v domovině. Zatímco studenti se změnili, všechno doma zůstalo úplně stejné.
Dneska se mě můj hostdad ptal, jestli jsem ráda, že jsem jela. Řekla jsem, že ano, ale ve skutečnosti to zdaleka nevyjadřuje to, jak jsem vděčná a jak jsem ráda, že jsem tu mohla být. Jsem vděčná svým rodičům, že mi to umožnili a že mě podporovali. I když jsem si před rokem myslela, že v podstatě jediný smysl exchange programu je naučit se jazyk, dneska vím, že to není zdaleka jediný, ale hlavně to není ani to nejpodstatnější.
Podstatné totiž je, že jsem dokázala se postavit na vlastní nohy v úplně cizí zemi, kde jsem ze začátku moc nerozuměla, lidé tu mají jinou mentalitu a já tu byla bez jediného mě dosud známého člověka. Dneska už vím, že se můžu přestěhovat kamkoliv po světě a tam můžu začít a nemusím se bát, že to nezvládnu. Vím, že to nebude lehké-ani tento rok nebyl vždy jednoduchý. I já, která normálně pláče jen zřídka, jsem tu probrečela pár kapesníků. Úžasné na tom ale bylo, že když jsem se dokázala přes problém přenést-třeba, že ve škole nikoho neznám-na konci jsem byla jenom silnější.
Ještě před odjezdem nám naše exchange organizace řekla, že už nikdy nebudeme vidět svět stejně. To je svatá pravda. Tento rok jsem se naučila, že věci můžou fungovat i jinak než jsem zvyklá, a že jenom proto, že jsou odlišné, nemusí být nutně špatné. Naučila jsem se trpělivosti a respektovat druhé. Tedy lekci, která se mi bude hodit celý život.
úterý 21. června 2011
pátek 17. června 2011
Jak jsem na tom s balením
Abych tak řekla jedním slovem-bledě :D Ne, to je přehnané, ale je to samosebou těžké.
Jeden kufr jsem už poslala s našima domů, takže se mi trochu ulevilo.
Z kufrů, co beru s sebou já, už mám jeden sbalený. Tento extra kufr jsem získala tak, že mi ho dala moje YFU rep, abych si nemusela kupovat další. Jeho nevýhoda je, že je to takový ten loďák, 40 let starý a sám o sobě má asi 5 kilo (což když to má mít 23 kg celkově, je dost).
Tenhle kufr jsem nacpala knížkami a oblečením. Oblečení jsem balila tak, že jsem si koupila takové ty pytle, kterým vysajete vzduch vysavačem a tím pádem se zmenší objem a pokud máte jako já starý smradlavý kufr, oblečení Vám nenačuchne.
Takže mám v podstatě jeden volný kufr a jeden příruční, kam musím dobalit zbytek-zbytek oblečení, všechny boty, dárky, a různé jiné krámy, které jsem si koupila a odmítám bez nich Ameriku opustit-jako plakát letadla, nebo falešnou havajskou poznávací značku a tak.
Čeho se děsím, že budu muset spoustu věcí vyházet. Už se tak i stalo-vyhazovala jsem hlavně školní pomůcky jako staré sešity a pracovní listy, i když s těžkým srdcem-takové úsilí mě to stálo! No ale co s tím, že.
No, jestli to někdy v životě zabalím, dám vědět, teď se jdu vrátit k balení.
Řeším ještě další problém (teda řeším spoustu dalších problémů, ale tenhle s tím souvisí): Co mám koupit rodině jako rozlučkový dárek??
Jeden kufr jsem už poslala s našima domů, takže se mi trochu ulevilo.
Z kufrů, co beru s sebou já, už mám jeden sbalený. Tento extra kufr jsem získala tak, že mi ho dala moje YFU rep, abych si nemusela kupovat další. Jeho nevýhoda je, že je to takový ten loďák, 40 let starý a sám o sobě má asi 5 kilo (což když to má mít 23 kg celkově, je dost).
Tenhle kufr jsem nacpala knížkami a oblečením. Oblečení jsem balila tak, že jsem si koupila takové ty pytle, kterým vysajete vzduch vysavačem a tím pádem se zmenší objem a pokud máte jako já starý smradlavý kufr, oblečení Vám nenačuchne.
Takže mám v podstatě jeden volný kufr a jeden příruční, kam musím dobalit zbytek-zbytek oblečení, všechny boty, dárky, a různé jiné krámy, které jsem si koupila a odmítám bez nich Ameriku opustit-jako plakát letadla, nebo falešnou havajskou poznávací značku a tak.
Čeho se děsím, že budu muset spoustu věcí vyházet. Už se tak i stalo-vyhazovala jsem hlavně školní pomůcky jako staré sešity a pracovní listy, i když s těžkým srdcem-takové úsilí mě to stálo! No ale co s tím, že.
No, jestli to někdy v životě zabalím, dám vědět, teď se jdu vrátit k balení.
Řeším ještě další problém (teda řeším spoustu dalších problémů, ale tenhle s tím souvisí): Co mám koupit rodině jako rozlučkový dárek??
Květen
Celý květen jsem psaní zanedbávala, takže sem dám přehled toho, co se stalo. Některé kratší události popíšu tady rovnou, jiné si zaslouží vlastní článek.
4. května jsem měla zkoušku z AP Calculusu. Nevím, jestli jsem někdy vysvětlovala podstatu AP tříd, tak jenom v rychlosti. Jejich původní myšlenka je, že si vezmete těžkou třídu už na střední škole a na závěr roku Vás čeká zkouška. Podle toho jak se Vám povede, dostanete kredity, a ty pak můžete použít na Americké univerzitě a získáte tak univerzitní kredity (tu danou třídu už si nemusíte vzít znovu na vysoké). Aby to dávalo ještě větší smysl: Když v Americe studujete na college, první dva roky ani nemusíte pořádně vědět, co chcete dělat. Teda respektive trochu byste jasno mít měli, ale můžete názor změnit, protože si berete všeobecné třídy. Třeba moje host sestra studuje na univerzitě na zdravotní sestru, ale i ona si musí vzít předměty jako ekonomiku, výtvarné umění a tak. AP předmětů je tedy hrozná spousta, od Španělské literatury až po Digitální fotografii, je jenom na škole, které předměty bude vyučovat. Já jsem tento rok chodila ještě do AP Composition (psaní esejů na knížky, co jsme přečetli) a AP American Government (jenom druhý semestr). Z těchto dvou předmětů jsem zkoušky nedělala, ale z matiky ano.
Asi týden před zkouškou nás učitelka začala připravovat, já propadla depresi. Samotná zkouška byla samosebou těžká, ale Mrs Sands mě uklidnila, že se to neskóruje na body, ale porovnává se to s tím, jak dopadli ostatní. Takže jestli je příklad, který nespočítal nikdo po celých státech, co se ta zkouška bere, tak to že sem ho nespočítala já, nesníží mé skóre. Na naší škole je tradice (nevím jak ojedinělá, možná je to všude), že nás učitel musí po zkoušce nakrmit. Mrs. Sands nám přinesla pizzu, měla to namyšleno tak, že každý bude mít půlku pizzy. Samosebou někdo měl jeden malý trojúhelníček (já) a někdo zdlábl pizzy dvě, odvojávající se na to, že ho ta zkouška hrozně duševně vyčerpala.
6. května bylo School Assembly, tedy něco jako školní shromáždění. Řeknu Vám-já vím, proč tyhlety akce nesnáším, vždycky Vám to sníží sebevědomí. Předávali se ceny, hlavně za dobrovolnické hodiny. Umíte si představit, že někteří senioři za 4 roky nasloužili 1000 dobrovolnických hodin. Musela jsem se zamyslet, kolik jsem toho nasloužila já a hned jsem se cítila špatně. Oni servis komunitě prostě vnímají jako společenskou zodpovědnost a to je podle mě dobře. Dokonce škola Vás nepustíé do dalšího ročníku pokud nemáte určité množství dobrovolnických hodin. Ty hodiny můžete odsloužit různými způsoby-můžete pomáhat v komunitním centru, postiženým, v nemocnici, v místním muzeu, svému kostelu, škole… Ale všechno je to neplacené. To by podle mě měli zavést i u nás, nikomu to neuškodí, pomůže se tím společnosti a posílí to charakter.
Večer jsme pak šli s holkama ven, pomatuju si to hlavně proto, že jsme viděli film „Something Borrowed“, což byl jeden s nejhorších filmů, kterej sem tu viděla.
7. května jsme s kamarády ze školy šli na baseballový zápas. Šli jsme se podívat na zápas týmu Cardinals, kteří jsou jedni z nejlepších ve Státech a v St. Louis mají obrovský stadion (kolem 40 000 lidí se tam vejde). Zápas jsem moc nechápala, ale ta atmosféra byla skvělá. Všichni nosili červené věci nebo věci s logem „Cardinals“, fandili týmu, v přestávkách pouštěli hudbu, samosebou tam byla „kiss cam“.
S holkama, v pozadí si všimněte oblouku
Po zápase oficiálním, který „naši“ Cardinals prohráli, následoval zápas naší škole proti jiné škole z okolí. Ten jsme samosebou taky prohráli.
13. května byl školní piknik. Nikdo se neučil, ráno jsme do školy dorazili na 9 a potom jsme hned šli do Parku, kde na nás čekali jídlo a atrakce typu –nafukovací ring, tetovací salón (samosebou jen dočasná tetování), válka s vodními balonky, badminton, a moje nejoblíbenější-házení dortů po učitelech. To se někteří učitelé nabídli, potom byla na školním shromážděním dražba a kdo si učitele vydražil, měl možnost si po něm 3krát hodin šlehačkovým dortem. Peníze potom šli na dobročinné účely. Bylo vtipné pozorovat, jak si nikdo chtěl koupit ty milé učitele a naopak za ředitele dal kdosi 200(!) dolarů.
Já v ringu s Kathryn
Učitelka španělštiny to chudák schytala
Já s ředitelem
I ředitel to schytal
S holkama, ale na téhle fotce je zajímavé to, co drží Grace, tedy naší ročenku. Ano, takhle vypadá
Park, kde se to konalo
Po pikniku jsem se ještě stavila do školy a protože tam nikdo nebyl, udělala jsem pár fotek.
Školní vestibul
Naše obstarožní umyvadlo na holčičích záchodech
Chodba vedoucí k třídě Mrs. Klaus, moje skříňka je na levo.
Moje skříňka
Schodiště
Tělocvična
16. května mi přijeli moji rodiče a malí sourozenci. Tady je fotka z toho, jak se na mě vrhli, když mě poprvé po roce uviděli.
17. května jsem složila svoji poslední zkoušku z AP Government. Ten den jsme ještě oběhla všechny učitele, rozdala jim malé zvonečky z Čech jako dárečky a děkovné přání, ještě jim individuálně poděkovala za jejich podporu, pak jsme se pozobjímali, s některými dojmuli, jak si budeme chybět a bylo to.
19. a 20. byla mše a graduace, to si ale zaslouží samostatný článek.
22. května měla kamarádka Grace graduační párty. Bylo to ve velkém, živá kapela, spoustu jídla a lidí (nejenom spolužáků, ale i její rodina). Měla výborné cupcaky (muffiny s vrchní čokoládovou vrstvou a zdobením). Já jsem jí donesla bonboniéru a přání, ale ostatní spolužáci nedonesli nic. Její příbuzní buď donesli dárek a nebo-to bylo častější-šek s větší či menší částkou. Co se mi na tom líbilo: 1) Tradice udělat graduační párty pro rodinu a kamarády, tu tedy chci mít taky. 2) Kdekoliv někam dete, buď na oslavu nebo třeba na graduační párty a donesete dárek, vždycky jsme potom dostala poštou děkovné přáníčko. Možná se to dělá i jinak, ale co sem takhle byla na oslavách, nikdy si oslavenec dárky nerozdělal rovnou, ale počkal až všichni odejdou (takže jste ho samosebou museli podepsat, aby bylo jasné, od koho je). Dostala jsem potom ještě spoustu pozvánek na párty, jenže jsem ty následující dva týdny(a hlavně víkendy), kdy se to většinou konalo, byla odjetá, takže jsem to prošvihla :( No nic, zase jsem viděla kus Ameriky.
27. května jsme se potom vydali s rodiči na malou cestu Amerikou.
V mezičase ještě před tím, než jsme odjeli, jsme ještě prolezli snad celé St. Louis, všechny jeho muzea, zažili jsme si tornádo, ale o tom až příště.
4. května jsem měla zkoušku z AP Calculusu. Nevím, jestli jsem někdy vysvětlovala podstatu AP tříd, tak jenom v rychlosti. Jejich původní myšlenka je, že si vezmete těžkou třídu už na střední škole a na závěr roku Vás čeká zkouška. Podle toho jak se Vám povede, dostanete kredity, a ty pak můžete použít na Americké univerzitě a získáte tak univerzitní kredity (tu danou třídu už si nemusíte vzít znovu na vysoké). Aby to dávalo ještě větší smysl: Když v Americe studujete na college, první dva roky ani nemusíte pořádně vědět, co chcete dělat. Teda respektive trochu byste jasno mít měli, ale můžete názor změnit, protože si berete všeobecné třídy. Třeba moje host sestra studuje na univerzitě na zdravotní sestru, ale i ona si musí vzít předměty jako ekonomiku, výtvarné umění a tak. AP předmětů je tedy hrozná spousta, od Španělské literatury až po Digitální fotografii, je jenom na škole, které předměty bude vyučovat. Já jsem tento rok chodila ještě do AP Composition (psaní esejů na knížky, co jsme přečetli) a AP American Government (jenom druhý semestr). Z těchto dvou předmětů jsem zkoušky nedělala, ale z matiky ano.
Asi týden před zkouškou nás učitelka začala připravovat, já propadla depresi. Samotná zkouška byla samosebou těžká, ale Mrs Sands mě uklidnila, že se to neskóruje na body, ale porovnává se to s tím, jak dopadli ostatní. Takže jestli je příklad, který nespočítal nikdo po celých státech, co se ta zkouška bere, tak to že sem ho nespočítala já, nesníží mé skóre. Na naší škole je tradice (nevím jak ojedinělá, možná je to všude), že nás učitel musí po zkoušce nakrmit. Mrs. Sands nám přinesla pizzu, měla to namyšleno tak, že každý bude mít půlku pizzy. Samosebou někdo měl jeden malý trojúhelníček (já) a někdo zdlábl pizzy dvě, odvojávající se na to, že ho ta zkouška hrozně duševně vyčerpala.
6. května bylo School Assembly, tedy něco jako školní shromáždění. Řeknu Vám-já vím, proč tyhlety akce nesnáším, vždycky Vám to sníží sebevědomí. Předávali se ceny, hlavně za dobrovolnické hodiny. Umíte si představit, že někteří senioři za 4 roky nasloužili 1000 dobrovolnických hodin. Musela jsem se zamyslet, kolik jsem toho nasloužila já a hned jsem se cítila špatně. Oni servis komunitě prostě vnímají jako společenskou zodpovědnost a to je podle mě dobře. Dokonce škola Vás nepustíé do dalšího ročníku pokud nemáte určité množství dobrovolnických hodin. Ty hodiny můžete odsloužit různými způsoby-můžete pomáhat v komunitním centru, postiženým, v nemocnici, v místním muzeu, svému kostelu, škole… Ale všechno je to neplacené. To by podle mě měli zavést i u nás, nikomu to neuškodí, pomůže se tím společnosti a posílí to charakter.
Večer jsme pak šli s holkama ven, pomatuju si to hlavně proto, že jsme viděli film „Something Borrowed“, což byl jeden s nejhorších filmů, kterej sem tu viděla.
7. května jsme s kamarády ze školy šli na baseballový zápas. Šli jsme se podívat na zápas týmu Cardinals, kteří jsou jedni z nejlepších ve Státech a v St. Louis mají obrovský stadion (kolem 40 000 lidí se tam vejde). Zápas jsem moc nechápala, ale ta atmosféra byla skvělá. Všichni nosili červené věci nebo věci s logem „Cardinals“, fandili týmu, v přestávkách pouštěli hudbu, samosebou tam byla „kiss cam“.
S holkama, v pozadí si všimněte oblouku
Po zápase oficiálním, který „naši“ Cardinals prohráli, následoval zápas naší škole proti jiné škole z okolí. Ten jsme samosebou taky prohráli.
13. května byl školní piknik. Nikdo se neučil, ráno jsme do školy dorazili na 9 a potom jsme hned šli do Parku, kde na nás čekali jídlo a atrakce typu –nafukovací ring, tetovací salón (samosebou jen dočasná tetování), válka s vodními balonky, badminton, a moje nejoblíbenější-házení dortů po učitelech. To se někteří učitelé nabídli, potom byla na školním shromážděním dražba a kdo si učitele vydražil, měl možnost si po něm 3krát hodin šlehačkovým dortem. Peníze potom šli na dobročinné účely. Bylo vtipné pozorovat, jak si nikdo chtěl koupit ty milé učitele a naopak za ředitele dal kdosi 200(!) dolarů.
Já v ringu s Kathryn
Učitelka španělštiny to chudák schytala
Já s ředitelem
I ředitel to schytal
S holkama, ale na téhle fotce je zajímavé to, co drží Grace, tedy naší ročenku. Ano, takhle vypadá
Park, kde se to konalo
Po pikniku jsem se ještě stavila do školy a protože tam nikdo nebyl, udělala jsem pár fotek.
Školní vestibul
Naše obstarožní umyvadlo na holčičích záchodech
Chodba vedoucí k třídě Mrs. Klaus, moje skříňka je na levo.
Moje skříňka
Schodiště
Tělocvična
16. května mi přijeli moji rodiče a malí sourozenci. Tady je fotka z toho, jak se na mě vrhli, když mě poprvé po roce uviděli.
17. května jsem složila svoji poslední zkoušku z AP Government. Ten den jsme ještě oběhla všechny učitele, rozdala jim malé zvonečky z Čech jako dárečky a děkovné přání, ještě jim individuálně poděkovala za jejich podporu, pak jsme se pozobjímali, s některými dojmuli, jak si budeme chybět a bylo to.
19. a 20. byla mše a graduace, to si ale zaslouží samostatný článek.
22. května měla kamarádka Grace graduační párty. Bylo to ve velkém, živá kapela, spoustu jídla a lidí (nejenom spolužáků, ale i její rodina). Měla výborné cupcaky (muffiny s vrchní čokoládovou vrstvou a zdobením). Já jsem jí donesla bonboniéru a přání, ale ostatní spolužáci nedonesli nic. Její příbuzní buď donesli dárek a nebo-to bylo častější-šek s větší či menší částkou. Co se mi na tom líbilo: 1) Tradice udělat graduační párty pro rodinu a kamarády, tu tedy chci mít taky. 2) Kdekoliv někam dete, buď na oslavu nebo třeba na graduační párty a donesete dárek, vždycky jsme potom dostala poštou děkovné přáníčko. Možná se to dělá i jinak, ale co sem takhle byla na oslavách, nikdy si oslavenec dárky nerozdělal rovnou, ale počkal až všichni odejdou (takže jste ho samosebou museli podepsat, aby bylo jasné, od koho je). Dostala jsem potom ještě spoustu pozvánek na párty, jenže jsem ty následující dva týdny(a hlavně víkendy), kdy se to většinou konalo, byla odjetá, takže jsem to prošvihla :( No nic, zase jsem viděla kus Ameriky.
27. května jsme se potom vydali s rodiči na malou cestu Amerikou.
V mezičase ještě před tím, než jsme odjeli, jsme ještě prolezli snad celé St. Louis, všechny jeho muzea, zažili jsme si tornádo, ale o tom až příště.
Seriály vs. Realita
Na začátek musím dodat, že tento článek je směsice myšlenek postrádající společné téma, ale je to vlastně několik poznatků o tom, jak vidím Ameriku.
Když jsem dneska s mojí host sestrou shlédla pár dílů seriálu „Dirty Little Liars“, vzpomněla jsem si na něco, nad čím už jsem přemýšlela před tím, tedy jestli je život v Americe stejný jako ho vidíme v seriálech. A odpověď? Je a není.
Když jsem před rokem sledovala seriál Zoufalé Manželky (ne, nebudu se obhajovat), myslela jsem si, jak všechny nejsou bohaté. Pravda je, že až na výjimku Gabi, která by tu asi byla považována za bohatou, ty ostatní je prostě jenom obyčejná střední třída. Ač se nám to třeba zdá neuvěřitelné, věci jako koupelna ke každému pokoji, klimatizace, či auto pro každého člena domácnosti (včetně dětí 16 a výš) tady prostě není považováno za luxus, jsou to nezbytnosti.
Vzhledem k tomu, že platy jsou mnohonásobně větší a většina věcí mnohonásobně levnější, životní standart je tu prostě lepší. Věci jako oblečení, elektronika, benzín, auta jsou levnější. Co je dražší je zdravotní péče (ano musí platit více než 30 korun u doktora, na všechno je tu spoluúčast, jejíž výše se liší podle typu pojištění, které si platíte), vzdělaní (rok na státní, nijak výborné univerzitě přijde na 15 000 dolarů, pokud byste chtěli soukromou a vyhlášenou univerzitu, připravte se i na 50 000 dolarů).
Lidé se tu ale mají všeobecně lépe, standart střední třídy je vyšší v Americe než u nás. Pravda, když jste příslušníci střední třídy, vláda Vám nic nedá. O nějakém porodném či pastelkovném, popř. příspěvky na děti-o tom si můžete nechat zdát. (Teď nepočítám odpisy na daních, to tu lidi samozřejmě dělají).
Co tu je ale podle mě na rozhodně lepší úrovni, je péče o chudé. Sice Vám asi nikdo nevyplácí příspěvky v nezaměstnanosti i několik let, stát Vám zaplatí zdravotní péči a dá Vám důchod (střední třída ostrouhá, ta co si na důchod nenašetří za produktivního věku, to v podstatě nemají). Ale hlavně-funguje tu něco, čemu se říká společenská zodpovědnost-lidé platí velké částky na charitu a pomoc ostatní, nosí konzervy na sběrná místa, odkud se jídlo předistribuje chudým, svému kostelu dávají i 10% svého platu, velkou roli tu hraje dobrovolnictví.
Když jsem se zmínila o tom levnějším oblečení. Výběr mnohonásobně lepší a ceny někdy až směšné. Když sem poprvé přijedete a uvidíte značky, které jsou u nás všeobecně považovány za ty „lepší“, a tady jsou za úplně normální ceny, které si může dovolit každý, nemůžete uvěřit svým očím. Dám příklad. Řekněme, že u nás můžeme považovat za takovou značku, která je relativně dostupná pro všechny -HM. Tak tady jsou na podobné úrovni značky jako GAP (pokud je to outlet nebo je oblečení ve slevě, je to o hodně levnější než HM). Na trochu vyšší úrovni jsou potom třeba Ralph Lauren či Tommy Hilfiger, kteří sice jsou dražší, když jdete do obchodu a kupujete za plnou cenu (ale pořád o hodně levnější než v Čechách, kde jsou považovány za vrchol luxusu a podle toho vypadajíi ceny-pánské tričko za 1600), ale když víte kam jít (outlet nebo jeden ze řetězců, které skupují designové věci z loňských kolekcí a potom je prodávají s pořádnou slevou), můžete úplně stejné tričko pořídit za 20 dolarů. Nebo u nás tak oblíbené značky jako Converse (ne, kecky nestojí 1200, ale 36$, ve slevě i 29$), Roxy (koupila jsem si plavky za 29$, na českém eshopu jsem je našla za 1600 a ještě se tvářily, jakou na to nedávají slevu).
Abych se vrátila k seriálům, i když se leckdy může zdát, že když v jistých teen seriálech nosí „značkové oblečení“ a tím pádem se může zdát, že jsou nechutně bohaté (cokoliv to znamená), nemusí to tak být, ty „lepší“ věci si tu může dovolit i střední třída.
Abychom se ale vrátily od amerických seriálů typu Pretty Little Liars či Glee k realitě-NE, opravdu všechny holky nenosí denně do školy podpatky a dělají se s hodinovým líčením. Nechci mluvit za celou Ameriku, možná je to v Californii nebo v jiných místech jiné, ale v oblasti kde jsem já holky spíše preferují ležerní módu, nedělá jim problémy jít do školy v teplákách či pyžamu, většinou se nemalují, takže se jich po ránu i leknete a nikdo to neřeší. (Ale i kdybyste přišli v minisukni či podpadkách, je to taky každému jedno.) (Pozn. která sem nepatří: na některých školách můžou mít „dress code“ což buď znamená, že se nosí uniforma, jako to bylo na mojí škole, nebo to třeba omezí na to, že musíte mít zakrytá ramena a kolena).
Když už jsme u středních škol, musím zmínit „kult roztleskávaček“. Určitě víte, o čem mluvím, hlavní roztleskávačka je v seriálech ztvárněná jako ta nejkrásnější, nejoblíbenější a nejzákeřnější holka na škole a ostatní roztleskávačky jsou taky pohádkově krásné s perfektním tělem (Jako protiklad krásnému, svalnatému, úplně tupému kapitánovi Amerického fotbalu, s kterým hlavní roztleskávačka pravděpodobně chodí.)
Jelikož takovou představu nám Americký seriálový a filmový průmysl vnucuje, i já jsem si myslela, že to tak bude. Když jsem pak viděla tlusté roztleskávačky v upnutém trikotu, málem jsem to nerozdýchala. Zkrátka tohle je vyhnáno dost do extrému. Třeba na naší škole se roztleskávačkám ostatní spíš smáli a byly považovány za ty méně chytré.
Co ještě můžete vidět ve filmech a seriálech, že lidi často jedí někde v restauraci/fastfoodu a neustále v ruce drží kelímek od kupovaného kafe (nejlépe Starbucks).
Zatímco u nás se většinou jde někam na večeři kvůli nějaké příležitosti (ať už je to návštěva maminky nebo oslava), tady se chodí třeba jen proto, že se nechce nikomu vařit, nebo doma není žádné jídlo. Nebo to může být rituál, že určité den v týdnu se vždy jde do restaurace.
A na oběd se zajde do nějaké sendvičárny jako Jimmy Johnes nebo Subway, popř. do mé milované Panery (tomu nejúžasnějšímu fastfoodu pod sluncem-saláty, polévky, evropský chleba, sendviče se zeleninou, výborné kafe, sladké pečivo).
Náhodný fakt: Víte, kdo je nejrozšířenější fastfood na světě??? Není to starý McDonals, ale Subways! (Kdo by o byl řekl)
Co se týká řetězců s kafem, tak nejrozšířenější je Starbucks, rozšířený je i Dunkin‘ Donuts. Kafe je relativně levnější, tuším, že malé kafe stojí u Starbucks kolem 3 dolarů, což je pro Američany levné a pokud se nepletu je to i levnější než kolik stojí Starbucks kafe u nás.
Já osobně preferuji Paneru (obzvláště jejich caffe latte, popř verzi pumpkin caffe latte). Je levnější a prostě dokonalé!
Když už jsme u kafe, musím zmínit McDonalds. Ač u nás je u „Meka“ latte dobré, tady je tak hnusné, že se vám z toho chce brečet a máte pocit, že ten dolar sedmdesát, který jste za to zaplatili, byl nejpromrhanější dolar vašeho života.
Já končím a jdu si pustit pár dílů „Pretty Little Liars“ a pak napíšu, jaké další rozdíly mezi Seriály/Realitou popř. Amerikou/ČR jsem postřehla.
Když jsem dneska s mojí host sestrou shlédla pár dílů seriálu „Dirty Little Liars“, vzpomněla jsem si na něco, nad čím už jsem přemýšlela před tím, tedy jestli je život v Americe stejný jako ho vidíme v seriálech. A odpověď? Je a není.
Když jsem před rokem sledovala seriál Zoufalé Manželky (ne, nebudu se obhajovat), myslela jsem si, jak všechny nejsou bohaté. Pravda je, že až na výjimku Gabi, která by tu asi byla považována za bohatou, ty ostatní je prostě jenom obyčejná střední třída. Ač se nám to třeba zdá neuvěřitelné, věci jako koupelna ke každému pokoji, klimatizace, či auto pro každého člena domácnosti (včetně dětí 16 a výš) tady prostě není považováno za luxus, jsou to nezbytnosti.
Vzhledem k tomu, že platy jsou mnohonásobně větší a většina věcí mnohonásobně levnější, životní standart je tu prostě lepší. Věci jako oblečení, elektronika, benzín, auta jsou levnější. Co je dražší je zdravotní péče (ano musí platit více než 30 korun u doktora, na všechno je tu spoluúčast, jejíž výše se liší podle typu pojištění, které si platíte), vzdělaní (rok na státní, nijak výborné univerzitě přijde na 15 000 dolarů, pokud byste chtěli soukromou a vyhlášenou univerzitu, připravte se i na 50 000 dolarů).
Lidé se tu ale mají všeobecně lépe, standart střední třídy je vyšší v Americe než u nás. Pravda, když jste příslušníci střední třídy, vláda Vám nic nedá. O nějakém porodném či pastelkovném, popř. příspěvky na děti-o tom si můžete nechat zdát. (Teď nepočítám odpisy na daních, to tu lidi samozřejmě dělají).
Co tu je ale podle mě na rozhodně lepší úrovni, je péče o chudé. Sice Vám asi nikdo nevyplácí příspěvky v nezaměstnanosti i několik let, stát Vám zaplatí zdravotní péči a dá Vám důchod (střední třída ostrouhá, ta co si na důchod nenašetří za produktivního věku, to v podstatě nemají). Ale hlavně-funguje tu něco, čemu se říká společenská zodpovědnost-lidé platí velké částky na charitu a pomoc ostatní, nosí konzervy na sběrná místa, odkud se jídlo předistribuje chudým, svému kostelu dávají i 10% svého platu, velkou roli tu hraje dobrovolnictví.
Když jsem se zmínila o tom levnějším oblečení. Výběr mnohonásobně lepší a ceny někdy až směšné. Když sem poprvé přijedete a uvidíte značky, které jsou u nás všeobecně považovány za ty „lepší“, a tady jsou za úplně normální ceny, které si může dovolit každý, nemůžete uvěřit svým očím. Dám příklad. Řekněme, že u nás můžeme považovat za takovou značku, která je relativně dostupná pro všechny -HM. Tak tady jsou na podobné úrovni značky jako GAP (pokud je to outlet nebo je oblečení ve slevě, je to o hodně levnější než HM). Na trochu vyšší úrovni jsou potom třeba Ralph Lauren či Tommy Hilfiger, kteří sice jsou dražší, když jdete do obchodu a kupujete za plnou cenu (ale pořád o hodně levnější než v Čechách, kde jsou považovány za vrchol luxusu a podle toho vypadajíi ceny-pánské tričko za 1600), ale když víte kam jít (outlet nebo jeden ze řetězců, které skupují designové věci z loňských kolekcí a potom je prodávají s pořádnou slevou), můžete úplně stejné tričko pořídit za 20 dolarů. Nebo u nás tak oblíbené značky jako Converse (ne, kecky nestojí 1200, ale 36$, ve slevě i 29$), Roxy (koupila jsem si plavky za 29$, na českém eshopu jsem je našla za 1600 a ještě se tvářily, jakou na to nedávají slevu).
Abych se vrátila k seriálům, i když se leckdy může zdát, že když v jistých teen seriálech nosí „značkové oblečení“ a tím pádem se může zdát, že jsou nechutně bohaté (cokoliv to znamená), nemusí to tak být, ty „lepší“ věci si tu může dovolit i střední třída.
Abychom se ale vrátily od amerických seriálů typu Pretty Little Liars či Glee k realitě-NE, opravdu všechny holky nenosí denně do školy podpatky a dělají se s hodinovým líčením. Nechci mluvit za celou Ameriku, možná je to v Californii nebo v jiných místech jiné, ale v oblasti kde jsem já holky spíše preferují ležerní módu, nedělá jim problémy jít do školy v teplákách či pyžamu, většinou se nemalují, takže se jich po ránu i leknete a nikdo to neřeší. (Ale i kdybyste přišli v minisukni či podpadkách, je to taky každému jedno.) (Pozn. která sem nepatří: na některých školách můžou mít „dress code“ což buď znamená, že se nosí uniforma, jako to bylo na mojí škole, nebo to třeba omezí na to, že musíte mít zakrytá ramena a kolena).
Když už jsme u středních škol, musím zmínit „kult roztleskávaček“. Určitě víte, o čem mluvím, hlavní roztleskávačka je v seriálech ztvárněná jako ta nejkrásnější, nejoblíbenější a nejzákeřnější holka na škole a ostatní roztleskávačky jsou taky pohádkově krásné s perfektním tělem (Jako protiklad krásnému, svalnatému, úplně tupému kapitánovi Amerického fotbalu, s kterým hlavní roztleskávačka pravděpodobně chodí.)
Jelikož takovou představu nám Americký seriálový a filmový průmysl vnucuje, i já jsem si myslela, že to tak bude. Když jsem pak viděla tlusté roztleskávačky v upnutém trikotu, málem jsem to nerozdýchala. Zkrátka tohle je vyhnáno dost do extrému. Třeba na naší škole se roztleskávačkám ostatní spíš smáli a byly považovány za ty méně chytré.
Co ještě můžete vidět ve filmech a seriálech, že lidi často jedí někde v restauraci/fastfoodu a neustále v ruce drží kelímek od kupovaného kafe (nejlépe Starbucks).
Zatímco u nás se většinou jde někam na večeři kvůli nějaké příležitosti (ať už je to návštěva maminky nebo oslava), tady se chodí třeba jen proto, že se nechce nikomu vařit, nebo doma není žádné jídlo. Nebo to může být rituál, že určité den v týdnu se vždy jde do restaurace.
A na oběd se zajde do nějaké sendvičárny jako Jimmy Johnes nebo Subway, popř. do mé milované Panery (tomu nejúžasnějšímu fastfoodu pod sluncem-saláty, polévky, evropský chleba, sendviče se zeleninou, výborné kafe, sladké pečivo).
Náhodný fakt: Víte, kdo je nejrozšířenější fastfood na světě??? Není to starý McDonals, ale Subways! (Kdo by o byl řekl)
Co se týká řetězců s kafem, tak nejrozšířenější je Starbucks, rozšířený je i Dunkin‘ Donuts. Kafe je relativně levnější, tuším, že malé kafe stojí u Starbucks kolem 3 dolarů, což je pro Američany levné a pokud se nepletu je to i levnější než kolik stojí Starbucks kafe u nás.
Já osobně preferuji Paneru (obzvláště jejich caffe latte, popř verzi pumpkin caffe latte). Je levnější a prostě dokonalé!
Když už jsme u kafe, musím zmínit McDonalds. Ač u nás je u „Meka“ latte dobré, tady je tak hnusné, že se vám z toho chce brečet a máte pocit, že ten dolar sedmdesát, který jste za to zaplatili, byl nejpromrhanější dolar vašeho života.
Já končím a jdu si pustit pár dílů „Pretty Little Liars“ a pak napíšu, jaké další rozdíly mezi Seriály/Realitou popř. Amerikou/ČR jsem postřehla.
čtvrtek 12. května 2011
Hokej
Už jsem tu zase dlouho nepsala, jak tak koukám. Dneska jsem příšerně unavená a minulý týden se toho stalo hodně, takže to zkrátím jen na zprávu, co o mistrovství světa v hokeji ví Američané. Odpověď: Vůbec nic, ani neví, že nějaké je. Dneska jsem se tím, že jsme porazili Američany chlubila asi dvaceti lidem. Z toho 19 o nějakém mistrovství ani neměli páru. Jeden člověk věděl, že to probíhá a že je Kanada porazila, ale vůbec nevěděl, že je to „v nějakém Slovensku“. (A toto věděl jenom proto, že je hokejový nadšenec). Teď jsem se koukala na CNN a zprávu o tom, že Češi USA porazili jsem tam ani nenašla (natož nějaká první strana..)
Vzpomněla jsem si na situaci před pár lety, kdy u nás ve škole v hodině dějepisu se všichni pustili do učitele, když prohlásil, že ve světě vůbec nikoho nějaký český hokejový tým nezajímá. Všichni mu tvrdili, že ten přeci zajímá všechny… HaHa.
Taky jsem někde četla, že nějaký Čech byl v Americe a prý tam všichni znají Jágra. Ehm.. Za celý rok jsem potkala jednoho jediného člověka, který měl o tom jméně ponětí, ale tvrdil mi, že Jágr je z Jugoslávie…
I když to možná vyznívá jako kritika, tak to není. Upřímně… Kdybych se Vás zeptala, jaký je národní sport v Srbsku, nebo i na hlavní město, ví to někdo z Vás? Je to země počtem obyvatel srovnatelná s tou naší, z pohledu Ameriky jsme skoro vedle sebe… A když tyhle věci nevíme my, o zemi blízko nás, proč by o nás měli vědět v Americe, tisíce kilometrů daleko?
Tím vším jsem chtěla poukázat na to, že z nás ve světě nejsou hotoví, jak si někteří myslí a máme před sebou ještě hodně práce si vybudovat dobré jméno (čemuž někteří nejmenovaní jedinci, co jsou tu prezidentem moc nepomáhají).
A Američany hokej prostě tak nebere… Mají NHL, ale ta lidi zas tak netrápí. Tady to žije baseballem, amerických fotbalem a basketballem.
Když mluvíme o baseballu… v sobotu jsem byla na dvou zápasech, skvělej zážitek, musím to sem někdy napsat.
Vzpomněla jsem si na situaci před pár lety, kdy u nás ve škole v hodině dějepisu se všichni pustili do učitele, když prohlásil, že ve světě vůbec nikoho nějaký český hokejový tým nezajímá. Všichni mu tvrdili, že ten přeci zajímá všechny… HaHa.
Taky jsem někde četla, že nějaký Čech byl v Americe a prý tam všichni znají Jágra. Ehm.. Za celý rok jsem potkala jednoho jediného člověka, který měl o tom jméně ponětí, ale tvrdil mi, že Jágr je z Jugoslávie…
I když to možná vyznívá jako kritika, tak to není. Upřímně… Kdybych se Vás zeptala, jaký je národní sport v Srbsku, nebo i na hlavní město, ví to někdo z Vás? Je to země počtem obyvatel srovnatelná s tou naší, z pohledu Ameriky jsme skoro vedle sebe… A když tyhle věci nevíme my, o zemi blízko nás, proč by o nás měli vědět v Americe, tisíce kilometrů daleko?
Tím vším jsem chtěla poukázat na to, že z nás ve světě nejsou hotoví, jak si někteří myslí a máme před sebou ještě hodně práce si vybudovat dobré jméno (čemuž někteří nejmenovaní jedinci, co jsou tu prezidentem moc nepomáhají).
A Američany hokej prostě tak nebere… Mají NHL, ale ta lidi zas tak netrápí. Tady to žije baseballem, amerických fotbalem a basketballem.
Když mluvíme o baseballu… v sobotu jsem byla na dvou zápasech, skvělej zážitek, musím to sem někdy napsat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)