You can build your own bear!

Vím, dlouho jsem teď nepsala, z části proto, že jsem nestíhala, ale hlavně proto, že se mi nechtělo. Někdy napíšu, co všechno se stalo, dneska to jenom načnu.

Byla jsem vybrána do Christmas Dance court, což teda zrovna odvázaná nejsem. Na ples se mi jít nechce a tak nějak jsem plánovala, že tam nepůjdu (jak se říká, jedou stačilo..), ale prej musím, když jsem v courtu :/ Ale aspoň budu mít lístky zadarmo. Je to tuhle sobotu, holky mě pozvali, ať jdu s nima, tak nevím, no, ještě uvidím.

V US History nám oznámil, že do konce roku už nebudeme psát písemky, ale budeme pracovat na velkém projektu ve skupinkách po třech. Já samosebou vyfasovala ty největší retardy z celý třídy, i učitel se tvářil, že je mu mě líto. Ale vyměnit je nemůžu, neboť se prý „musíme naučit spolupracovat i s lidmi, které nemáme rádi“. Takže celej 5-stránkovej projekt na téma „Slabé stránky New Deal a kritika na něj“ budu nejspíš dělat sama. Gordon a Jordon, jak se ty dva inteligenti jmenují, se mnou jezdí autobusem, takže například vím, že jejich největší zábava je kreslit na zamlžené okno pánské genitálie, ukazovat na ně a smát se tomu… To si ještě spolu užijeme, oni totiž neví, jak otravná umím být, když chci, heh.

V AP Kompozici jsme psali esej na knížku, co jsme četli a já dostala A- (a nahoře na papíře bylo napsáno: good job). Z toho jsem byla šťastná.
Trochu jsem dneska přemýšlela o Americkém školství, a to, i když má své mouchy, má taky spoustu výborných věcí. Tak například sloh. Zatímco my se učíme psát líčení, fejetony a reportáže, tady píšou eseje. Esej má jasně danou strukturu, ale účel je prostý- naučit se obhajovat váš vlastní názor. V prvním odstavci zaujmete postoj a potom ho ve třech odstavcích obhajujete, v závěrečném odstavci shrnete ten úvodní. Ale když se nad tím zamyslíte, v životě pak v konečném důsledku není až tak důležité, zda-li umíte napsat fejeton, ale když si neumíte vytvořit na věc vlastní názor a hlavně obhájit ho, jste ztracení.

Literatura se tady taky vyučuje jinak. U nás se učíme stovky autorů, aniž bychom pořádně chápali, co napsali, tady se učí jen ty hlavní, přičemž knihy se čtou postupně doma a rozebírají ve třídě.

Škola zjevně potřebuje peníze, takže jsme dostali kalendáře, které musíme prodat a peníze potom dát škole. Problém je v tom, že jeden kalendář stojí 25 dolarů, jsou v něm sice nějaké „slevy“ (třeba 50 centů na sendvič, to jednoho vytrhne), ale všechny platí v Altonu, kde já nebydlím. No, ale my povinně musíme prodat ty dva kalendáře, takže 50 dolarů musím vytáhnout ze svého, jelikož nikdo z rodiny se to ode mě koupit nechce :- (

Minulý čtvrtek byl Thanksgiving, o tom chci napsat článek později. Ano vím, jsem nespolehlivý jedinec a možná pochybujete, že se ho někdy dočkáte, ale jak se říká: Naděje umírá poslední :- )

V pátek jsem měla v St. Louis sraz s kamarádkou Monikou z Polska. Měli jsme se sejít v Science Muzeu a jít na film o letadlech „Legends of Flight“. Mě do St. Louis vezli hostrodiče, to ráno trochu mrzlo, a my nemohli najít škrabku, takže jsem na místo dorazila trochu později. Ale film jsme stihly, promítací plátno bylo jakoby na celou kopuli, takže scény, kdy letadlo letělo proti Vám, nebo jsme viděli přírodní scenérie „3D“ byly vážně efektní!
Potom jsme se šli podívat po muzeu, hlavně jsme se zastavili v sekci s letadlama a raketoplánama a zdlouhavě rozebírali, co bychom chtěli pilotovat, plachtění (Monika už má vlastní průkaz)… Když nás to přestalo bavit, tak jsme se rozhodli jet metrem do města. Monika se bála, ale mě bylo doma vysvětleno, že zastávka je poblíž, že to zvládnu. Ještě jsem se ptala chlápka u pokladny, jak se tam teda jde, ale bohužel jak by řekli Američané, maník měl „some issues“, jelikož si dost pletl pravou a levou stranu. Nejprve mi řekl, že musím odbočit doprava a pak doleva, potom že doprava a doprava, a nakonec to ještě změnil dvakrát. No takže jsme s Monikou šli, bylo to docela strašidelné, nikde nikdo (ráno Black Friday…), navíc jsme procházeli komplex nemocnice… Ale ani nevím jak, najednou se před námi zjevila kýžená zastávka. Z metra se teda vyklubala spíš tramvaj, ale tak nevadí :D Po tom, co mě Monika asi 5 krát přesvědčovala, že tohle je naše tramvaj a už i do ní vlezla, já ji vždycky vytáhla, že není, ale nakonec jsem nás nasměrovala do správný. Vystoupili jsme na zastávce, o který mi Peggy řekla, že je tam plno obchodů. Když jsme tam vylezly, nikde nikdo a byl tam pouze jeden fastfood. Tak jsme do něho vlezly, obsluha byla pomalá, jídlo hnusný, všude špína. Když už jsme měly za sebou jídlo, zjistila jsem, že ta ulice s obchodama a restauracemi je až za rohem. To jsem se teda dost nakrkla, protože tam opravdu bylo všechno-od Starbucks, přes Subway až po moji milovanou St. Louis Bread and Co. No takže jsem byla dost naštvaná a Monika se tomu hrozně smála :/

Chuť jsme si zašli spravit do kavárny, kde jsem si dala pumpkin latte. Potom už byl pomalu čas, tak jsme se vydali zpět k zastávce. Mělo nám to jet asi za 5 minut, tak jsme čekali, když k nám přistoupil nějakej starouš, že nás prej s tím kafem vyhodí, že jeho prej jednou vyhodili uprostřed ničeho v poli. Jenomže tramvaj (metro) zrovna přijížděla a my zpanikařily. Já do sebe na ex hodila skoro celý kafe a opařila si tak jazyk, že ještě teď šišlám. Monika byla šikovnější, schovala kelímek do kabelky.
Když jsme se vrátily zpět do muzea, její hostrodiče už tam čekali, tak jsme se rozloučili, ona mě teda s nima ještě seznámila a odjeli. Já potom zavolala domů, ať si pro mě přijedou. V mezičase jsem se šla podívat po muzeu a objevila skvělý obchod jménem „Build a Bear“. Spočívalo to v tom, že jsme si vybrali plyšáka bez vnitřku, potom jsme mu vybrali oblečení a šli jste na „plnění“. To byla velmi náročná činnost. Tak předně děti vyfasovaly srdíčko, které si přikládaly na čelo, srdíčko se potom vložilo medvědovi (popř. jiné plyši) do těla, prodavačky ho naplnily a zašil se. Bylo to hrozně roztomilé! A Těch oblečků, co tam pro ně měli! Obrovský regály plný nejrůznějších kostýmů pro plyšáky-Harry Potter, Letec US Air Force… Dokonce Harry Potter brýle pro medvědy měli….
Plyšouni byli hrozně roztomilý, já si pořád musela opakovat: „Jsi skoro dospělá, nepotřebuješ plyšáky..“ abych se udržela a nekoupila to. Ale udržela jsem se, jsem na sebe pyšná!

Potom pro mě přijela Emily a jeli jsme domů. Večer kolem 9., když už jsem byla v pyžamu a v posteli, pro mě přilítla Molly, že musíme jít do kina. :D Bezva, tak jsem se neochotně vypotácela, na benzíně jsme musely koupit velkou Coca-Colu, abych neusla a jely jsme. Film se jmenovat „Megamind“, byl animovaný, ale pobavila jsem se. Nikdo mi ale nevymluví, že ta modrá příšera vypadá jako Obama.




Čímž neurážím presidenta, nicméně mi to celé přišlo jako parodie na něj.
Když jsem viděla ceduli, která zcela jasně zesměšňuje Obamův slogan a plakát,smála jsem se asi 10 minut (byla jsem za blba, ale co, v kině bylo asi 5 lidí).

Parodie



Originál



Toť krátká zpráva ode mě. Mimochodem, je tu pěkně hnusně, sice je teplota kolem 5-8C, včera teda svítilo sluníčko, ale dneska celej den pršelo a bylo hrozně temno.

Vánoční nálada je už v plném proudu, doma už je koupenej stromek, lidi mají nazdobený domy světýlkama (někdy vyfotím), my máme světla po obvodu a na keři. Je to moc pěkný! (o obchodech nemluvím, tam už jsou vánoce od října). Včera jsem ve Walmartu viděla růžovej strom pokrytej stříbrným prachem a jen… podržte se…. Za 20 dolarů. No nekupte to!

Jak jsme přišli o učitelku Španělštiny

Dneska jsem si uvědomila zajímavou věc. Už nepřemýšlím o větě v češtině, než jí řeknu v angličtině. Teda, ne že bych to už nedělala vůbec, ale dřív jsem přemýšlela úplně o všem nejdřív v češtině, i kdyby to mělo být jen „ahoj“ předtím, než řeknu „hi“. Uvědomila jsem si to potom, co jsem se na něco zeptala Emily. Tentokrát jsem totiž neuvažovala nad překladem a dokonce se zeptala v předpřítomném čase. Kdyby mi někdo dal větu a řekl, ať ji přeložím, asi bych se nad tím musela pořádně zamyslet, ale takhle to na mě už občas chodí samo :D


Co je u mě jinak nového?

Ve škole se především řeší Mission Trip do New Orleans. Někdy v březnu budeme mít všichni senioři možnost jet do New Orleans pomáhat obětem Katriny, ale nejdřív si na cestu musíme vydělat. Každý musí získat 75 bodů. Body se dají získat různě. Například prodáváním hotdogů při basketbalových zápasech, na což jsem už zapsaná. Taky budeme dělat a prodávat vánoční popcorn. Zatím jsem ve fázi, kdy mám papír a nejspíš budu muset obejít sousedy, jestli si ode mě nechtějí jeden balíček za 7 dolarů koupit. Další věc jsou mše. Koncept je takový, že student promluví na mši ve smyslu, že je z takové a takové školy, že studenti chtějí jet na mission trip a potřebují peníze, načež u vchodu už stojí připravení lidi s kasičkami a vybírají peníze. Já jsem už přihlášená na mluvení na mši, takže to se ještě pobavím :D

V US history probíráme dvacátá léta 19. století v Americe. Tuhle jsme měli velice zajímavou debatu. Vztahovala se k tomu, že jsme se učili o tzv. „Red scare“, tedy době po bolševické revoluci v Rusku, kdy komunismus začínal pronikat do Ameriky a Američané ho velmi násilně potlačovali. Učitel se zeptal třídy, jestli se někdo bojí komunismu. Přihlásila jsem se jenom já. On se mě zeptal, proč se bojím. Já mu na to řekla, že byl v mojí zemi, takže mám poměrně přesnou představu o tom, jaké to je. Tak se mě zeptal, jaké to je. Já mluvila asi 5 minut, načež se učitel třídy zeptal znovu, jestli teď se někdo bojí komunismu a už se přihlásila celá třída. Potom se mě ptal, jak režim zjišťoval revoltu proti němu. Po menším problému jak přesně přeložit STB, jsem mu to vysvětlila. On mi na to řekl velice zajímavou věc, že Američané se tak hrozně snažili potlačit a zničit komunisty v zemi, že ale používali úplně stejné metody, jako komunisti -nespravedlivé soudní procesy, tajní špioni mezi lidmi, kruté zacházení se všema podezřelýma… Uzavřel to tím, že je hrozně zajímavé mít ve třídě mě :D

Jinak v týhle třídě fakt perlím, protože často se ptá na věci, které vím jako jediná ze třídy. Například na velice těžkou otázku, v které zemi a městě je Trafalgar square, nemohl nikdo přijít, až na mě. :D

Minulý týden nám dal list hrdinů téhle dekády, my si měli vybrat a zpracovat na toto téma projekt. Já samosebou chtěla
Charlese Lindberga, ale toho mi někdo vzal. Na druhém místě byla u mě Amelia Earharttu mi taky někdo vzal. Šla jsem za ním, že opravdu toužím dělat projekt o nějakém pilotovi, tak mi Amelii povolil.
Teď máme zadaný nový projekt, měli jsme list, na kterém byl list různých lidí-worker in Ford factory, African-American, Flapper, Farmer, New immigrant from Russia, Suffragette, bootlegger, High school Kid… My si měli vybrat a napsat esej o tom, jak se takovému člověk žilo ve 1920s. Já chtěla flapper, ale u si vzaly skoro všechny holky, tak jsem (jako jediná) zvolila téma African-American, o kterém si myslím, že toho bude na netu dost. Vždycky můžu psát o rasismu a ku klux klanu, že.


V English IV jsme dokončili Egypt a začali Řecko. Z čeho jsem byla hotová ale, když učitelka v úterý vyhodila jednoho kluka ze třídy, protože nebyl oholenej. Už dřív jsem si všimla, že učitele kluky peskovali, když se neoholili, ale Mrs Klaus tohohle jedince prostě vyhodila ze třídy.

V Calculusu se neděje nic moc novýho, dneska jsme psali velkej test na derivace. Musím říci, že i když jsem limity na začátku proklínala, tyhle derivace mě fakt chytly, snad nic mě ještě v matematice tak nebavilo. Pak si ale vzpomenu, že až přijedu do ČR, budu se muset doučovat geometrii, kterou z duše nenávidím, nadšení mě přejde. :D


Konečně se dostávám ke Spanish, kde se udála nejžhavější novinka tohoto týdne. Abyste to pochopili, musím Vám ale říci něco o naší učitelce. Popravdě, více času než učením jsme strávili buď tím, že nám něco vyprávěla, nebo tím, že na nás ječela. V podstatě nikdy se nestalo, že by nám opravdu něco vysvětlila. V podstatě když už jsme pracovali, tak jedině sami a protože máme úplně debilní učebnice, kde je navíc všechno ve Španělštině, nic jsme se nenaučili. Teda samosebou to, že je učebnice ve Španělštině, nemusí být nutně na škodu, když to s Vámi někdo probere a přeloží Vám to.
Ale ona nám celé hodiny vyprávěla o tom, jak hlídala Hanu Montanu, o svém příteli, o svém porodu (včetně nechutných detailů, jak jí dělali císařský řez a ona cítila, jak jí šmatá na orgány) … Na konci hodiny nám zadala úkol z učebnice, ať se tím bavíme doma.

Kromě toho měla hrozné problémy s vyššími ročníky, které ji úplně ignorovaly, sprostě ji nedávaly, oslovovaly křestním jménem… Kamarádka mi říkala, že ji i viděla na záchodě brečet. To mi jí bylo i líto, protože na mě byla vždycky milá a já si myslím, že je to hodný člověk, jenom je to prostě mizerná učitelka. No každopádně problémy se vršily jeden na druhý, včetně toho, že rodiče si stěžovali, že děti nic neumí a že na internetu nejsou známky. Ona se hájila tím, že to s počítačem neumí. Ovšem známky z náboženství, na které máme 75letou jeptišku, jsou tam všechny a včas, takže její výmluvy byly směšné…
Všechno vyvrcholilo tím, když jeden druhák na internet dal video, kdy ona se neovládá a ječí na třídu, jeden jedinec jí oponuje, ona se rozzuří ještě více…. Ona jim poví, co mají dělat, oni ji na to řeknou, že se jim nechce…
Tohle se ovšem v žádný jiný třídě neděje, ke všem ostatním učitelům si nikdo nic takového nedovolí.
Ale každopádně ten jedinec to vyvěsil na facebook, ale jaksi pozapomněl, že má v přátelích i učitele, kteří to viděli. Milý hoch byl vyhozen ze školy a učitelka s ním. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, v pondělí jsme měli normální hodinu, měli jsme i domácí úkol a najednou v úterý přijdu do třídy, která byla předtím nechutně přeplácaná a teď byla prázdná. Byl tam i ředitel, kterej měl proslov, že příště prej vymění žáky, ne učitele.

V úterý ráno nám teda v US History říkal učitel „vtip“, prej ať se nesnažíme ho natáčet a hrozně se tomu smál (ach ty vlastní vtipy…). Ale každopádně ho nikdo nechápal, mně to došlo ať po tý španělštině.
Náhradu sehnali rychle, v pátek má přijít nová učitelka, tak jsem zvědavá.

V AP Kompozici čteme „As I Lay dying“ od Williama Faulknera, což se čte hrozně, protože to není vyprávění, ale „Proud vědomí“, tedy čtete, co si jednotlivé postavy myslí. Jenže jsou to nevzdělaní lidi, angličtina je zkomolená a já tomu nerozumím. Rodilej mluvčí nemá takovej problém, protože když postava z knihy zkomolí slovo, on tomu rozumí, ale mě to slovník nepřeloží a nedojde mi, že tohle slovo je vlastně zkomolenina jiného, takže to pro mě zůstává nepřeložené.
Taky jsme se bavili s učitelkou o mé eseji, ona mi vysvětlovala, co dělám špatně. Můj problém je, že pořádně neznám anglickou gramatiku, takže se všechno píše hůře. Ke všemu neznám jejich obraty, idiomy, které esej zlepšují… A navíc, doma jsme takové eseje nepsali. Oni jsou posedlí svým „Thesis statement" což je věta, která zhrne všechno, tím aby to mělo 5 paragrafů, aby bylo každé tvrzení podpořeno a dokázáno („You have to prove it!“), abych v eseji nesumarizovala děj (což jsem dělala, protože jsem nevěděla, o čem jiném psát),názvy knih musí být kurzívou, nesmím psát v první a druhé osobě (takže žádné „I think…“, nebo „as you can see“). Ale tak chybami se člověk učí,že. Ptala se mě, co jsem psala v české škole, chtěla jsem říci, že třeba reportáže, líčení či fejetony… Ale nějak jsem to nepřeložila :D

V náboženství jsme dostali „quarter project“, což je dohromady spojených tak 20 pracovních listů domácích úkolů a my to musíme vyplnit, ale máme na to 3 týdny.


Ve škole se dneska celý den řešilo, že jedna spolužačka potkala Jesse McCartneyho a líčila to všem na potkání, takže jsem to za ten den slyšela přesně 14 (počítala jsem to). To tam nezahrnuju to, že po hodině utíkala za učitelkou, aby jí to taky řekla, ale to jsem i vyslechla jenom polovinu, pak se mi podařilo prodrat davem pryč :D

Zjistila jsem, že mám absolutní bordel v čárkách ve větě. V Angličtině se strkají na úplně šílený místa a jak se tím furt zabývám, i při psaní českého textu jsem zmatená, kde ty čárky mám nacpat. Takže se nedivte, když to bude špatně.

Zítra je Veterans Day, žádná škola, tak chci napsat článek o druhém výletu do Six Flags.

Cowboys are "cool"

Tak už jsem tady více, než 2,5 měsíce! Kolikrát si říkám, že je to jako včera, když jsem se ještě to úterý před odjezdem hekticky balila, se všema loučila, potom kufry musela vybalit, protože byly moc těžký… Přesně 44 hodin jsem pak v kuse nespala, protože v letadle jsem prostě usnout nemohla. Ani nevím , jaké u mě převažovali pocity, možná očekávání, možná nadšení… (strach vlastně ani nepřišel a nebo se po pár dnech přetransformoval do stýskání).

Na druhou stranu někdy si zase říkám, že můj odjezd se stal před hrozně dávnem a já už jsem tady celou věčnost. :D

No, abych Vám ale řekla, co se tady u mě děje.

O víkendu jsme vyrazili na výlet do Missoury. Molly měla klavírní soutěž v neděli brzy ráno, takže jsme vyrazili už v sobotu a přespali tam. Shodou okolností se ta soutěž konala na univerzitě, kde Scott, můj hostdad, studoval.
Velkou část cesty do Kirksville jsem prospala. I když jsem se chtěla dívat na krajinu okolo, sluníčko mi nešikovně celou cestu svítilo do očí, tak jsem to zalomila. Ale každopádně viděla jsem úplně jinou Ameriku, než na jakou jsem byla doposud zvyklá, protože Kirksville bylo doslova uprostřed ničeho. Představte si, že hodinu jedete, za tu dobu nepotkáte jediné auto, farmu nebo dům vidíte každých 50 km. Prává zemědělská část Ameriky! Dost mě pobavil nápis, který jsme cestou míjeli, jelikož to celé vystihoval: „Queen town. Don't blink or you will miss it.“ V překladu na něm stálo: „Queentown. Nemrkejte, nebo to prošvihnete.“ (v „town“ bylo asi tak 5 baráků).
Jen v samotném Kirksville, jsem napočítala 5 prodejen traktorů, a to jsme jeli jen po hlavní třídě. Mezi některýma chlapama taky vládlo přesvědčení, že „cowboys“ jsou „cool“, takže nosili ty jejich kozačky, sombrera a ostatní doplňky.

Navečer, kdy jsme tam dojeli, nám Scott ukázal „Truman State University“, což je pěkná college, jednotlivé baráky měly cihlové obložení, což všemu dodávalo tu správnou atmosféru.

Na večeři jsme šli do Steakbaru, kde jsem viděla něco, co mi vyrazilo dech. Všude byly přistavěny sudy s burákama, na stolech byly kyblíky, ale lidi ne, že by to házeli do koše, oni to házeli na zem. Takže celá podlaha byla pokrytá slupkami od buráků. Na večeři jsem si dala svůj oblíbený salát, ale pochutnala jsem si. Po jídle jsme šli do hotelu, kde jsme vykoupali v bazénu, potom jsme s Molly hrály Monopoly, Peggy se Scottem kvůli nám jeli do Dairy Queen, aby nám koupili čokoládovou zmrzlinu, tak jsme si pošmákli. :- )

Když jsme se ráno vzbudili a čtyři se vystřídali v jediné koupelně, všichni chtěli jít bez snídaně na soutěž (dobře, Molly asi moc jíst nemohla…), já měla hlad, takže jsem se vydala na snídani sama.

Co mě na té soutěži zaujalo, že většina byla asijská, bílých dětí tam moc nebylo.

Po soutěži jsme jeli domů, dojeli jsme někdy po poledni. Já měla docela dost úkolů, tak jsem na nich pracovala.

Navečer jsme šli do kostela. Po dlouhé době si farář zavolal děti před oltář, a potom odešli na dětskou mši. Co mě docela štve, že při kázání farář vždy říká vtipy, ale já je nikdy nepochopím. Před nějakou dobou jsem si říkala, že je to jazyková bariéra, ale teď tomu rozumím, jenom to prostě nechápu :D
Pověděl nám o novém kostelním fundraisingu, prodávání kalendářů a prý, když se prodají všechny „I’ll become the Cardinals fan“. Celej kostel se mohl potrhat smíchy, ale mě to nějak nehrálo. Říkala jsem si, neměl by on fanda nejenom kardinálů ale i biskupů, prostě všech nad ním, už být? Pak mi ale Peggy řekla, že „Cardinals“ je St. Louis baseball team, což jsem věděla, ale nedošlo mi to. Father Jeff je prý navíc vyhlášený fanda Chicago White Sox.


Po skončení byla v suterénu pod kostelem pizza večeře, měli tam čerstvou mrkev a celer, takže jsem si zahrála na králíka.

Poznala jsem tam holku, co prý byla na půl roku ve Španělsku, ale cestovala i po Evropě a podle jejích slov „Praha byla to nejkrásnější město, jaký kdy viděla, bylo to prý i lepší než Řím“. Sice se to hezky poslouchalo, ale mně by stačilo, kdyby řekla, že se jí tam prostě líbilo. Lhát se přece nemá (a už vůbec ne v suterénu kostela!)

***
Mám absolutně žhavou novinu, kterou Vám hodlám sdělit, taky se stalo spoustu jiných věcí, které sem chci napsat. Ve čtvrtek je volno, takže to sem všechno hodím.

Six Flags poprvé

Dne 16.10. 2010 (píšu o tom dost brzo, co?) jsme se já, Emily, Molly (hostsestry) a Emilin přítel Adam vydali na předlouhou (ona tak dlouhá nebyla, ale já se nemohla dočkat) cestu do Six Flags, což je obrovský zábavní park poblíž St. Louis. Protože je jídlo v Six Flags drahé, rozhodli jsme se najíst už v Edwarsville. Nakoupili jsme milkshaky a dýňové muffiny v St. Louis Bread and Co. a vydali se na cestu. Po hodině jízdy jsme tam dorazili, bylo kousek po 12. hodině. Můj první dojem-zkásnou Vás úplně za všechno. Takže jsme zaplatili 25 dolarů za parking na tom nejodlehlejším parkovišti (na tom nejbližším se platilo tuším 40 dolarů). Za vstup jsem platila něco kolem 20$, normálně to stojí 32$, ale od Emily jsem dostala tady tak oblíbený slevový kupón. Hned u vstupu jsem si vyfotila moje milé hostsestřičky.





I když to ráno vypadalo, že bude kosa, nakonec bylo vedro a já tak litovala, že jsem tahala mikinu. Za uložení věcí se tam mimochodem platilo něco kolem 16 dolarů. No jídlo bylo opravdu drahé, platila jsem něco kolem 4 dolarů za obyčejnou láhev vody, za párek v rohlíku chtěli 7 dolarů, za malou (ale opravdu malou, asi jako jeden kopeček u nás, ne americky malou) zmrzlinu 5$. Jinak protože to bylo ještě před Halloweenem, všude to bylo vyzdobené jako rádoby strašidelně.










No a pak jsme začali s atrakcemi. Po poledni to ještě nebylo s frontami tak hrozné, na první horskou dráhu jsme čekali „jen“ půlhodinu.


(Na obrázku naše první atrakce a Molly).

Tahle dráha byla dobrá, ale trvala hrozně krátce. Jak jsem později zjistila, jízda to byla možná i nejdelší, ostatní trvaly ještě kratší dobu-za 30s bylo po jízdě.

Jako další jsme se vydali na Batmana, údajně nejnovější a nejlepší atrakci. Po 10 minutách čekání, se náhle dráha zastavila, protože nějakej blbeček si uprostřed jízdy sundal pás, což všechno automaticky zastavilo. Nás všechny, co jsme tam čekali, vyhnali, že prej teď to chvíli nepojede. Bylo to k naštvání, protože jsme byli tak blízko!



Další jsme chtěli jít na věž, na které vás vozíky vyvezou nahoru a pak tak padáte volným pádem. Bohužel nám ale řekli, že jsou nahoře vosy, takže dneska nic. (Fotka s vozíkama je pořízena o týden později). To bylo dost k naštvání, ale tak jsme šli na jinou dráhu, kde jsme museli čekat skoro tři čtvrtě hodiny.





Potom jsme se s Molly rozhodly, že půjdeme na dráhu, kde padáte volným pádem pozadu. Em i Adam odmítli, tak jsme šli sami. Bylo to tak rychlý, že jsem se nezmohla na nic jinýho než na zavřený oči a na ječení :D Bohužel se mi nějak nepodařilo hlavu udržet na podpěradle, což pak dost bolelo, protože mi jen tak klimbala ve vzduchu.



Pomalu jsem začínala mít hlad, ale jednak bylo jídlo drahé a druhak jsem moc neměla odvahu jíst, jelikož tu byla slušná šance, že bych to po nějaké jízdě zase hodně rychle reklamovala.

Jak ubíhal čas, začalo se to opravdu nechutně plnit. Na „The Boss“, což má být největší horská dráha jsme už čekali hodinu. Při čekání byl dobrý výhled na oblouk, ze kterého se skákalo volným pádem (když se podíváte pořádně, na druhém obrázku dokonce uvidíte lidi, jak skáčou).






Jinak jízda byla relativně dlouhá, ale vozík se hrozně třásl, takže mě z toho pak bolely záda.





Prošli jsme kolem něčeho, co mi dost silně připomínalo centrifugu. Na to jsem odmítla jít, protože vím, jak mi jednou bylo blbě, když jsem na tom byla na pouti. Emily taky nešla, takže jsme museli čekat na ty dva. Ti se po půl hodiny vrátili s tím, že to bylo úžasný, že jdou znova a že my musíme taky. Já se vzpírala, ale nakonec jsem se nechala ukecat. A hádejte co! Ano, bylo mi blbě… Naštěstí jsem v tu dobu tak 5 hodin nejedla, ale i tak jsem okamžitě pocítila muffiny, co se vraceli zpět :D Jsem nechutná, já vím. Ale každopádně mám další poučení: Nikdy nedělat něco, o čem vím, že mi to uškodí, protože pusu si vždy stačí namlít jenom jednou. Ale jedno mi věřte: Na centrifuze mě už nikdo nikdy neuvidí.

No ale uklidňující bylo, že blbě jsem nevypadala jenom já, ale i ostatní. Další čekání na batmana (to je ta atrakce jak už jsme jednou vystáli a oni nás vyhnali) jsem protrpěla. Taky čekejte si 90 minut bez možnosti sednutí a s podrážděním žaludkem (jak já jsem byla sprostá, ale v češtině naštěstí). Ale jízda nakonec byla fakt super!




Potom jsme se uvolili, že park je opravdu už přecpaný, udělali poslední fotku a šli pomalu k autu.



Byl to skvělej den a dost jsem se těšila, že týden na to pojedu zase. O tom napíšu příště.

*********

Jinak mám novej poznatek. Docela jsem se tady naučila nadávat v češtině, rozumějte ne na někoho (většinou) ale na něco, takové to, že když vám něco nejde, jedno „k****“ nebo „do p*****“ Vám trochu uleví. Ale jak jsem teď občas začala už přemýšlet v AJ (což nevím proč, se před těmi 14 dny stávalo často, teď prakticky vůbec), začala jsem i mluvit sprostě v angličtině, což jaksi není dobré. Když jsem na našeho kocoura ječela, že je to „do****ná kočka“, byla jsem sice příšerně sprostá, stydím se za to, že jsem takhle urážela někoho, kdo na mě nemůže ječet zpátky, ale každopádně mi nikdo nerozuměl. Když jsem ovšem jednou na něj křikla že je to „stupid ugly cat“ a host sestra to zaslechla, koukala se na mě jako na vraha.

Na mou obhajobu: Ta kočka mě nesnáší (dobře, je to vzájemné) a už několikrát mi počůrala postel (to si neumíte představit ten smrad). Taky za mnou pořád chodí, mňouká, což mě dohání k šílenství :D
Tuhle jsem jí omylem (opravdu náhodou) přišlápla ocas, ona zapištěla, jako kdybych ji vrazila kudlu do břicha a celej den se mi vyhýbala. Ovšem další den už zase začala otravovat. Tak a zajímalo by mě, proč o tý kočce píšu jako o kočce, když je to vlastně kocour.

Máme ještě jednoho kocoura, tenhle je i docela milej a roztomilej, ale je to trochu blázen. To, že po domě ustavičně honí svoje imaginární kamarády (vysvětlivka pro pubertální jedince: uvědomuji si, že to může znít dvojsmyslně, ale myslím tím pouze to, že běhá jak magor po domě třeba hodinu) ještě tak nevadí, ale to, že v noci vydává divný zvuky, to už je horší. Jeho repertoár je různý, umí kvičet jako podsvinče, řvát jako mimino nebo dělat zvuky podobné „ách, achich ouvej“.

Halloween weekend

Vím, že Vám dlužím asi milion článků, ale tohle je nejnovější a navíc jsem líná stahovat fotky, taky teda nestíhám, takže to sem budu dávat postupně.

Poznámka pro nejmenovanou Evu H.: Jsem velice pracovně vytížená, abys věděla!!!

Jen tak na okraj jaké jsou dnešní žhavé novinky: Rozhodla jsem se, že nebudu hrát basketball. Už sice jsou vyplněné všechny papíry (a to bylo něco, 17 stránkový formulář)!, už je pro mě objednaný i dres, ale nakonec jsem couvla. Trénují každý den 3,5 hodiny, včetně soboty. Domů bych jezdila až po 8 hodiny každý den. Vzhledem k tomu, že už ani tak jsem nestíhala po cross country, a to jsem doma byla v 5:30, těžko můžu doufat, že bych stíhala tohle. Navíc nemám vůbec část ani si přečíst knížku, co mi asi před 14 dny přišla z Amazonu a ještě jsem na nic ani nešáhla; taky bych se měla připravovat na ACT… je toho hodně, času málo… Prostě to není v mých silách.

Dneska jsme v AP Kompozici dostala opravený můj první esej v Aj. Dost mě to nakrklo, protože jsem s tím strávila několik dní, čistého času tak 10 hodin, Peggy strávila 2 hodiny opravováním… A Výsledek? C-!!! Pravda, nebyl to příběh, to by bylo asi jednodušší napsat, tohle bylo vyjádření mého názoru na knížku v angličtině na 3 strany!!! Jak jsem tu učitelku měla hrozně ráda, už mě začíná štvát. Strhla mě body i za nadpis, protože jsem místo „prompt“ napsala „essay“. Grrrrr!! Taky jsme začali číst knížku „As I lay dying“ Od Williama Faulknera a popravdě jsem dost v háji. Dostáváme otázky na vypracování o té knížce, musíme denně přečíst 50 stran (já čtu jenom výtah, jelikož to nezvládám…). Už jsme na to psali i quiz, no samozřejmě jsem měla F :D Dost si vyčítám, že jsem do tý třídy lezla, mám 86% a to tam ještě nejsou započítaný ty blbý známky. Jestli já dostanu v pololetí B, bude ze mě velice šťastná osoba.

V normální AJ sledujeme Mumie se vrací, či jak se to jmenuje. Rozumějte, zrovna jsme probrali Egypt, tak v tý souvislosti. Dost mě pobavil spolužák, kterej se úplně vážně zeptal, jestli ty mumie opravdu můžou oživnout :D

Do Španělštiny musím umět „Otče náš“ ve španělštině což je docela vtipný, když to ještě ani neumím pořádně v AJ. Jinak pořád probíráme rozdíl mezi vykáním a tykáním, kterej spolužáci nechápou. Na jednu stranu jim rozumím, že se s tím nikdy nesetkali, tak neví, o co jde, na druhou je to pro mě unavující pořád poslouchat dotazy typu: „No a když dospělé osoby máme oslovovat formálněji (rozuměj vykat), proč rodiče nemusíme?“ Učitelka si taky vymyslela, že budeme mít „party“ ke „Day of the Dead“. Všichni máme donést jídlo, já jsem ve čtvrtek neprozřetelně navrhla, že bych mohla upéct české cukroví a ostatní že to hrozně chtějí ochutnat. To jsem nakonec neudělala, jelikož jsem si díky své inteligenci zmrzačila ruku, ale o tom později.

No a konečně k víkendu. V pátek jsme měli volno, to jsem skoro nic nedělala a hlavně jsem doháněla spánkový deficit, poněvadž jsem týden předtím spala tak 6 hodin denně.

V sobotu ráno měl být nepovinný trénink basketballu. Já se rozhodovala, jestli jít, protože tu v zásadě byli dvě možnosti-jít, vstávat brzo ráno, ztratit celé dopoledne, nebo nejít, vyspat se a mít dopoledne k dobru. No samozřejmě já aktivní blbec šla. Asi po dvou minutách tréninku, když mi někdo nahrál míč, jsem ho blbě chytla, což dost zabolelo. Myslela jsem, že to bude v pohodě, prostě krátkodobá bolest. Jenže ono to bolelo čím dál tím víc, i když jsem se snažila toho nevšímat. Když jsem pak po chvíli začala tu hnátu zkoumat, zjistila jsem, že prst je dvakrát takovej. Tak jsem to rychle šla chladit a trochu to splasklo, i když to příšerně bolelo. Když jsem pak už seděla v autobuse, zjistila jsem, že sice kloub na prstu je dobrej, ale že mi otekl kloub na ruce. Otok se zvětšovat, že jste ani nebyli schopni rozpoznat kloub. No špatné bylo, že to byla pravá ruka a že jsem s tím ani nemohla psát, nic. Vzala jsem si prášky na bolest a ledovala to, moc jsem s tím nemohla hýbat, vyslechla si cosi o kryplovi od milých hostsestřiček a byla na sebe naštvaná. Ale jsem ponaučená pro příště: Když si mám vybrat mezi spánkem a aktivitou, vždycky budu spát, protože tím většinou nic nepokazím.

Večer byl u nás ve městě Den D pro všechny malé děti. Navlékli se do kostýmů, my jsme ve Walmartu koupili tři kýble sladkostí a po setmění to mohlo začít :- ) Lidi nazdobili domy dýněma, dost efektní byli postavy smrti, popřípadě jsem viděla umělej mlhovač a svítící lebky. Mám to vyfocený, tak to jsem někdy (možná) dám. My jsme si dali židle před dům, vzali sladkosti a děti za námi chodily, řekli „Trick or treat“ a já jim přidělila sladkosti. Scott se jich ptal, co jsou, jedna „dívenka“ nám řekla, že je „escort girl“. :D Přišel tam i polonahej opravdu vysvalenej kluk, kterýho Molly urazila, když se zeptala jestli je Jacob (pozn. pro neznalé: věčně polonahej chlap se svalama z jedné dívčí knihy). On jí na to řekl: „I am Jackie Chan, dude.“, čemuž jsme se smáli další půlhodinu. Byla jsem trochu zděšená, když ke mně přistoupil asi 40-letech chlap s igelitkou a řekl mi: „Trick or treat, man“. Ostatní se ho ptali, za co je, na což já jsem měla chuť odpovědět, že zřejmě za retarda, ale mlčela jsem :D (ten chlap měl dva metry).
Potom se Emily s Adamem převlékli za piráty, načež jsme si dělali z Emily srandu, že vypadá jako bavorská hospodská a šli jsme se projít. Bylo to takové docela příjemně strašidelné, když na mě poprvé bafnul chlap převlečený za smrt, ječela jsem. Když jsem pak viděla těch smrtí asi 10, už to trochu ztratilo efekt.

V neděli pak byla V Edwardsville „parade“. Ještě předtím jsme se pobavili, když Molly musela zaparkovat paralelně mezi auta a Sarah, její kamarádka ji navigovala. Takový průvod jsem ale každopádně ještě neviděla. Představovala jsem si pár lidí převlečených za něco, že kolem nás projdou a za 10 minut je konec. Omyl. Trvalo to 2,5 hodiny. V průvodu vždycky jelo šnečí rychlostí auto, které bylo doprovázeno lidmi, kteří rozhazovali bonbóny. Auta, kterých bylo celkem 100(!), patřili opravdu rozličným grupám-podnikům a obchodům, kostelním sborům, školním týmům ( a to každý tým měl svoje auto), politikům, …. Většinou jel truck, za ním zapřáhlý nazdobený přívěs. Lidi rozhazovali sladkosti, ale většinou jen prvním řadám. Děti, co byly vepředu, nasbíraly velkou igelitku sladkostí asi za 15 minut. Mě to nejprve nudilo, ale když po hodině odešly děti, my se dostali dopředu a mohli si chytat sladkosti, bylo to lepší. Kromě sladkostí mám čepici jako má socha svobody, držák na konzervu, kelímky, náramky… Někdo rozhazoval i plyšáky, hopíky… Lidi na nás koukali jak na retardy, že se vrháme na silnici, abychom posbírali bonbóny, co nebyly dohozeny k nám…. Ale byla to sranda.

Foťák se mi sice vybil, ale našla jsem tohle video: Tady ke shlédnutí

Uvidíme tam všechno, jak byli nazdobené auta, lidi s igelitkou, jak děti lozí po zemi a sbírají sladkosti a jak lidi sladkosti rozhazují…Je to docela dlouhý, ale stojí to za to!

Začíná mě příšerně bolet moje namlácená ruka, takže budu končit. Mějte se krásně!

PS: Teď jsem si vzpomněla, že pár lidí na škole mělo autonehodu. Jedna z nich se mnou má Španělštinu. Když se to minulej čtvrtek stalo, hrozně se to řešilo… Dneska jsem tu holku viděla, má obrovskou jizvu přes celý čelo. Prý to ale jejich chyba nebyla, protože do nich někdo napálil. No, ale jsou všichni v pořádku, takže je to dobré!